Článek
Solidarita. To slovo dnes slyším častěji než předpověď počasí. Solidarita s mladými. Solidarita s podnikateli. Solidarita s regiony. Solidarita s každým, kdo se zrovna vejde do tiskové zprávy. A víte, kde končí? U nás. U těch, co celý život vstávali do práce, aby tenhle stát vůbec měl z čeho být solidární.
Já jsem nepotřeboval, aby mi někdo tleskal. Stačilo mi vědomí, že dělám, co se má. Čtyřicet pět let práce. Daně, odvody, povinnosti. Když bylo hůř, drželi jsme hubu a krok. Když bylo líp, nikdo nám nic nevracel, ale nevadilo nám to. Věřili jsme, že solidarita je obousměrná.
Dnes mám pocit, že je jednosměrná. Od nás nahoru a pryč.
Když se mluví o rozpočtu, jsme číslo. Když se mluví o reformách, jsme problém. Když se hledají úspory, jsme první v tabulce. Prý je to nutné. Prý je to odpovědné. Prý musíme být solidární s budoucností.
A kdo byl solidární s námi, když jsme tu budoucnost budovali?
Solidarita není jen o tom, že silnější pomáhá slabšímu. Solidarita je dohoda. Já přispívám dnes, ty mi pomůžeš zítra. Já platím zdravotní pojištění, ty mě ošetříš, když budu starý. Já odvádím daně, ty mi zajistíš klidné stáří. Jednoduché. Férové.
Jenže dnes to vypadá jinak. Dnes se solidarita ohání jako klacek. „Musíte pochopit situaci.“ „Musíte být rozumní.“ „Musíte se uskromnit.“ Zajímavé, že to „musíte“ směřuje pořád stejným směrem.
Když slyším, že důchody jsou zátěž, že je potřeba zpomalit růst, že systém je neudržitelný, ptám se: kde byly tyhle obavy, když jsme do systému cpali peníze my? Tehdy byl systém v pořádku. Tehdy se nám říkalo, že je stabilní. Tehdy jsme byli páteř ekonomiky.
Teď jsme přítěž.
Neříkám, že svět je jednoduchý. Není. Mladí to nemají lehké, ceny rostou, ekonomika kolísá. Ale solidarita nemůže znamenat, že jedna generace celý život dává a na konci se dozví, že má ještě víc chápat.
Solidarita nemůže být jen hezké slovo, které se vytáhne, když je potřeba něco někomu vzít.
Zkuste si někdy sednout s průměrným důchodem a spočítat, kolik z něj zbyde po zaplacení nájmu, energií a léků. Zkuste si představit, že nemáte možnost si přivydělat, že vaše tělo už prostě neslouží. A pak mi řekněte, že máme být ještě víc solidární.
My jsme byli solidární celý život. S kolegy, když bylo potřeba zůstat déle. Se státem, když bylo potřeba šetřit. S rodinou, když bylo potřeba pomoci dětem. A dnes? Dnes slyšíme, že musíme pochopit, že na všechno není.
Možná není. Ale otázka zní: na co je a na co ne?
Když se utrácejí miliardy za projekty, které nikdo pořádně nevysvětlí, peníze se najdou. Když se řeší vlastní provoz státu, peníze se najdou. Ale když přijde řeč na důstojné stáří těch, kteří tenhle stát drželi nad vodou, najednou se mluví o limitech.
Solidarita končí u nás.
Nejsme dokonalí. Udělali jsme chyby. Možná jsme měli víc tlačit, víc se ozývat, víc se zajímat. Místo toho jsme pracovali. Věřili jsme, že práce je hodnota sama o sobě. Že kdo přispívá, nebude jednou stát s nataženou rukou.
A teď tu ruku natahovat nechceme. Nechceme almužnu. Chceme jen, aby ta solidarita, o které politici tak rádi mluví, nebyla jen směrem od nás pryč.
Jestli je solidarita skutečně základ společnosti, pak musí platit pro všechny. I pro ty, kteří už nemohou přidat další směnu, další přesčas, další roky práce. I pro ty, kteří už svoje splnili.
Protože jestli solidarita končí u generace, která tenhle stát celý život držela nad vodou, pak to není solidarita. To je jen hezké slovo, které se používá, když se to hodí. A já už mám dost toho, že jsme solidární jen tehdy, když máme mlčet.
