Článek
Dřív byla lékárna takové svaté místo. Vstoupili jste, za pultem stála paní v bílém plášti, mluvila potichu, vážně, skoro jako kněz. Podívala se na vás, zeptala se, co vás trápí, a vy jste měli pocit, že vás někdo bere vážně. Že vaše koleno, žaludek a tlak nejsou jen data, ale skutečný problém.
Dneska?
Dneska vstoupím do lékárny a připadám si jak v pobočce mobilního operátora.
Přijdu k pultu a říkám: „Prosím vás, potřeboval bych něco na tlak, poslední dobou se mi motá hlava.“
Slečna se usměje, klikne na počítači a řekne: „A máte naši aplikaci?“
V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem špatně slyšel. A to už je u mě podezřelé samo o sobě.
„Jakou aplikaci?“ ptám se opatrně.
„Naše lékárenská aplikace, tam si můžete sledovat léky, dávkování, upozornění, akce…“
Akce. Na tlak. Výborně.
Já nechci sledovat léky. Já chci vědět, co mám brát, aby se mi netočila hlava a neupadl jsem v koupelně mezi pračku a smrt.
Říkám: „Já bych se radši poradil s vámi.“
Slečna: „To máte taky v aplikaci, tam jsou informace.“
Takže místo živého člověka mi doporučuje software.
Dívám se na ni. Ona na mě. Mezi námi pult plný krabiček, nad námi světlo, kolem regály plné léků, které neumím vyslovit. A já mám pocit, že jsem se právě stal vedlejším produktem digitalizace.
Vytahuju mobil. Starý, poškrábaný, používám ho hlavně na volání dětem a svícení do sklepa. Slečna mi ukazuje QR kód. Já na něj koukám jak na hieroglyf.
„Naskenujte si to.“
„A co když to nenaskenuju?“
„Tak si to můžete najít ručně v obchodě s aplikacemi.“
To je krásné. Já jsem přišel pro lék a odcházím s domácím úkolem.
Stahuju aplikaci. Telefon se mě ptá na heslo. Já se ptám telefonu, jaké heslo. Telefon neví. Já taky ne. Po pěti pokusech jsem uzamčený. Skvělé. Ještě před infarktem dostanu digitální depresi.
Slečna mezitím stojí, usmívá se, fronta za mnou roste a já mám pocit, že jsem se ocitl v absurdním filmu: důchodce se snaží přežít moderní zdravotnictví.
Nakonec se dostanu do aplikace. A tam na mě vyskočí otázky:
Věk. Váha. Výška. Krevní tlak. Cholesterol. Životní styl. Pohyb. Strava. Stres.
Já jsem přišel pro jeden blbej lék a teď vyplňuju zdravotní dotazník, jak kdybych se hlásil do kosmického programu.
A výsledek?
„Doporučujeme konzultaci s lékárníkem.“
To je geniální. Já stojím u lékárníka. A aplikace mi doporučí, abych šel za lékárníkem.
Tak se vracím zpátky k pultu a říkám: „Tak aplikace mi říká, že se mám poradit s vámi.“
Slečna se zasměje: „No vidíte.“
Ne, nevidím. Já jsem jen o deset minut starší, unavenější a mám v telefonu další aplikaci, kterou už nikdy neotevřu.
Nakonec mi nějaký lék dá. Klasicky. Krabička, příbalový leták dlouhý jak román, dávkování malé písmo, varování větší než u jaderné elektrárny.
Ale pocit je jiný. Už nemám dojem, že mi pomohl člověk. Mám dojem, že mi systém povolil stažení produktu.
Dřív jste v lékárně slyšeli věty jako:
„To berte po jídle.“
„Na to si dejte pozor.“
„Kdyby se to zhoršilo, přijďte.“
Dneska slyšíte:
„Stáhněte si aplikaci.“
„Přihlaste se.“
„Aktualizujte.“
Já nechci aktualizovat zdraví. Já chci, aby mi někdo řekl: „Tohle vám pomůže.“
Začínám mít pocit, že za chvíli už v lékárně nebude nikdo. Jen automaty. Přijdete, naskenujete obličej, zadáte příznaky, stroj vám vytiskne prášky a popřeje hezký den. Když se spletete, aspoň to nebude osobní.
A my, starší lidé, budeme stát před obrazovkou, klepat na ni prstem a říkat: „Prosím vás, nemáte tam někoho živého?“
Protože my nechceme aplikaci. My nechceme notifikace. My nechceme grafy a statistiky.
My chceme jednoho normálního člověka v bílém plášti, co se na nás podívá a řekne:
„Klid, tohle se stává. Vemte si tohle a bude to dobré.“
Ne „souhlasím s podmínkami“.
Ne „povolte přístup k údajům“.
Prostě lidskou radu. Bez aktualizace. Bez Wi-Fi. Bez QR kódu.
Protože když už mi není dobře, opravdu nepotřebuju, aby mi ještě spadl systém.
