Článek
Pošta je jediné místo na světě, kde se lidé dobrovolně postaví do fronty a pak se tváří, že je to jejich osud. Nikdo neprotestuje, nikdo se neptá, jen se stojí. Všichni koukají dopředu, jako by tam byla svatá relikvie, ne paní s razítkem.
Fronta na poště má zvláštní vlastnost: čím déle v ní stojíte, tím víc si k ní vytvoříte vztah. Po deseti minutách si říkáte, že už by bylo hloupé odejít. Po dvaceti máte pocit, že jste součástí něčeho většího. Po půl hodině už byste se cítili provinile, kdyby vás někdo pustil dopředu.
Stojím tam, opírám se o hůl, přede mnou pět lidí a za mnou asi tři další. Každý drží v ruce jiný druh zoufalství: složenku, balík, doporučený dopis nebo jen papírek s číslem, kterému už stejně nikdo nevěří.
A pak se to stane.
„Otevřeme druhé okénko.“
Věta, která by v normálním světě znamenala úlevu. Zrychlení. Pokrok. Na poště ale znamená zmatek. Existenciální krizi. Kolektivní zamrznutí.
Nikdo se nepohne.
Lidi se po sobě jen podívají. Očima. Rychle. Nenápadně. Jako když se ve vlaku někdo zeptá, jestli je tohle místo volné, a všichni dělají, že spí.
Je to zvláštní okamžik. Čas se zastaví. Všichni slyšeli tu větu, ale nikdo si není jistý, co přesně znamená. Je to výzva? Nabídka? Past?
Druhé okénko je na poště něco jako mýtus. Všichni o něm slyšeli, ale málokdo mu věří. Je to jako jednorožec. Občas se prý objeví, ale většinou to skončí zklamáním.
Paní za přepážkou si tam v klidu sedne, zapne počítač, srovná papíry. Dívá se na frontu a čeká, že někdo přijde. Fronta se dívá na ni a čeká, že někdo jiný půjde.
Nikdo nechce být první.
Protože kdo jde první, riskuje. Riskuje, že uslyší:
„Tady ne, tady je jen balíková přepážka.“
Nebo:
„Tady ne, tady bereme jen platby kartou.“
Nebo:
„Tady ne, to musíte tamhle.“
A co je horší než stát ve frontě? Stát ve špatné frontě.
Takže všichni radši zůstanou tam, kde jsou. Ve známém utrpení. Ve frontě, která sice nejde dopředu, ale aspoň víte, že jste na správném místě.
Jedna paní se lehce pohne. Jen o půl kroku. Hned se ozve pán za ní:
„Ale my jsme tady stáli.“
Nikdo neví, kdo je „my“, ale všichni cítí, že je to hrozba.
Tak paní couvne. Druhé okénko zůstává prázdné. Úřednice se dívá, my se díváme, všichni se díváme. Nikdo nic nedělá.
Je to jako kolektivní psychologický experiment. Kdyby tam byl nějaký vědec, mohl by napsat diplomku na téma „Strach z iniciativy u populace nad 60 let“.
Nakonec se vždycky najde někdo, kdo už to nevydrží. Většinou důchodce, který už čekal celý život na všechno – na byt, na důchod, na doktora, na smrt – a další fronta už ho emocionálně nezajímá.
Ten se zvedne, popadne papíry, udělá první krok. Velmi pomalu. Jako astronaut na Měsíci. Otočí se ještě, jestli ho někdo nezastaví. Nikdo nic neřekne.
A on jde.
V tu chvíli se stane něco magického. Jakmile jeden člověk prolomí prokletí, všichni se najednou rozhýbou. Fronta se rozpadne. Lidé začnou počítat, kdo byl před kým, kdo má právo jít, kdo se jen „na chvilku vzdálil“.
„Já jsem byl třetí!“
„Ne, vy jste přišel až po mně!“
„Já jsem si jen šel sednout!“
Na poště se totiž čas neměří minutami, ale pocitem křivdy.
Druhé okénko se zaplní. První okénko jede dál. Výsledek? Za chvíli jsou u obou stejný fronty. Stejně dlouhé. Stejně pomalé. Stejně beznadějné.
Protože druhé okénko není řešení. Druhé okénko je placebo. Má vám dát pocit, že se něco zlepšilo. Že systém reaguje. Že se blýská na lepší časy.
Ve skutečnosti se nezmění nic. Jen máte víc možností, kde čekat.
A to je vlastně krásná metafora stáří. Myslíte si, že když se otevře druhé okénko, život se zrychlí. Ale on se jen rozdělí do více front. Na lékaře, na úřady, na léky, na vyšetření, na důchod.
Čekáte pořád. Jen na jiných místech.
A tak stojím na poště, koukám na to druhé okénko, kde se teď zase něco řeší pět minut, a říkám si:
Největší ironie není, že se nikdo nepohnul.
Největší ironie je, že jsme všichni věděli, že to stejně nepomůže.
Ale aspoň jsme si na chvíli mohli myslet, že svět funguje.
A to je na poště ten největší luxus.
