Článek
Kdysi jsme měli v autobusech jednoduchý systém regulace teploty. Jmenoval se okno. Když bylo horko, otevřelo se. Když byla zima, zavřelo se. A když foukalo moc, paní v první řadě zakřičela: „Zavřete to, táhne mi na krk!“ a bylo vyřešeno.
Dneska máme klimatizaci. Neviditelnou, nepochopitelnou a hlavně neovladatelnou. Nikdo neví, kdo ji zapíná, kde se ovládá a proč je vždycky nastavená přesně na teplotu „arktická expedice“.
Nastoupím do autobusu. Venku třicet stupňů, asfalt se taví, lidi se potí už na zastávce. Říkám si: fajn, klima, aspoň trochu úleva. Sednu si, opřu se, uvolním se. A pak to přijde.
Z ničeho nic mi na krk foukne ledový vzduch. Ne příjemný chládek. Ne lehký vánek. Normální sibiřský proud, jako bych si sedl do mrazáku mezi kuřecí řízky.
Během tří vteřin cítím, jak mi tuhne šíje. Po pěti vteřinách mi začíná bolet v krku. Po deseti vteřinách vím, že jsem to prohrál. Nemoc je na cestě. A já sedím přímo v epicentru.
Rozhlížím se, jestli to fouká jen na mě. Samozřejmě že ano. Klima v autobuse má zvláštní schopnost: nikdy nefouká rovnoměrně. Vždycky si vybere jednu konkrétní oběť. A tou jsem tradičně já.
Mladí kolem mě sedí v tričkách, kraťasech, někteří dokonce v tílku. Spokojení. Usmívají se. „Je příjemně, co?“ říká slečna vedle mě. Příjemně. Já už necítím pravou polovinu krku a levé ucho se mi právě definitivně odpojilo od těla.
Zkouším se posunout. Fouká to dál. Zkouším si dát šátek. Fouká to pod šátek. Zkouším si otočit hlavu. Fouká to zezadu. To není klima. To je osobní útok.
Nejhorší je, že nemáte komu si stěžovat. Řidič je zavřený v kabině. Tlačítko „vypnout arktidu“ neexistuje. A kdybyste řekli nahlas „mně je zima“, polovina autobusu by vás okamžitě považovala za nepřítele pokroku.
Protože dneska platí: buď máš rád klimatizaci, nebo jsi starý.
A já jsem evidentně starý.
Cítím, jak mi v krku začíná škrábat. To je ten moment, kdy víte, že už je pozdě. Že zítra budete mluvit jak rezavý radiátor. Že pozítří budete kašlat. A že za tři dny budete doma pít čaj a nadávat na moderní technologie.
A to všechno kvůli dvaceti minutám v autobuse.
Největší ironie je, že klima nikdy nefouká na ty, co ji chtějí. Nikdy nevidím, že by foukala přímo na svalnatého mladíka v tílku. Ne. Fouká vždycky na důchodce. Na krk. Na záda. Na klouby. Přesně na místa, která už sama o sobě potřebují teplo, ne severní pól.
Jednou jsem se odvážil a řekl: „Nemohla by se ta klimatizace trochu ztlumit?“
Slečna přede mnou se na mě otočila a řekla: „Ale mně je horko.“
Takže hotovo. Demokracie skončila. Jeden starý krk prohrál proti jednomu mladému pocitu.
Od té doby mám v tašce permanentně mikinu. I v létě. I když je venku tropická vlna. Vím, že skutečný nepřítel mě čeká uvnitř autobusu. Převléknu se jak na horskou túru, jen abych přežil cestu na nákup.
A stejně to někdy nestačí. Klima je silnější. Má výkon, vůli a jasný cíl: dokázat, že lidské tělo není připravené na moderní komfort.
Takže dnes už vím, že když se v autobuse rozjede klimatizace, nezačíná jízda. Začíná inkubační doba.
A já tam sedím, v šále, v mikině, s kapesníkem v kapse, a poslouchám, jak mladí říkají: „Aspoň je tu příjemně.“
Ano. Příjemně. Pro ně.
Pro mě je to přímý přenos nachlazení. V HD kvalitě. Bez možnosti vypnutí.
