Článek
Když slyším dnešní mladé, jak jsou strašně unavení, mám vždycky chuť se podívat, jestli náhodou nemluví o nějakém jiném druhu únavy než my kdysi. Protože podle všeho jsou unavení z práce, ze vztahů, z komunikace, z počasí, z politiky, z toxických lidí, z netoxických lidí, z vlastních pocitů i z toho, že mají moc pocitů.
My jsme byli unavení taky. Jen jsme tomu neříkali „mentální vyčerpání“, ale „jsem hotovej“. A tím to haslo. Nikdo to neřešil na terapii, maximálně u piva, kde ti kamarád řekl, že je to blbý, ale zejtra se stejně vstává v šest.
Dnešní mladý je unavený už v devět ráno. Vstane, otevře notebook a po třech mailech cítí, že potřebuje pauzu na duševní hygienu. My jsme otevřeli oči a už jsme byli unavení. Než jsme dojeli do práce, byli jsme vyřízení tak, že bychom si klidně dali odpolední šlofík v tramvaji ve stoje.
Rozdíl je hlavně v tom, že my jsme byli unavení fyzicky. Z práce, z dětí, z baráku, z tahání nákupů bez koleček. Dnešní mladí jsou unavení psychicky. Z rozhodování, z komunikace, z přemýšlení, jestli jsou dost dobří, jestli jsou šťastní, jestli dělají správné kroky a jestli jejich vnitřní dítě dostává dost pozornosti.
My jsme žádné vnitřní dítě neměli. My jsme měli maximálně skutečné děti, které řvaly, chtěly jíst a v pět ráno tě budily bez ohledu na to, jestli jsi v souladu se svým životním posláním.
Dneska slyším: „Já jsem tak strašně vyčerpaný z práce.“ A pak zjistím, že dotyčný pracuje z domova, má flexibilní pracovní dobu, tři týdny dovolené navíc a po obědě si jde zacvičit jógu. My jsme byli vyčerpaní tak, že jsme po šichtě usnuli v křesle s rohlíkem v ruce a probudili se až na večerní zprávy.
Mladí dneska řeší work-life balance. My jsme řešili, jestli máme vůbec nějaký life. Práce byla prostě práce a zbytek byl zbytek. Nikdo nepřemýšlel, jestli ho práce naplňuje. Byli jsme rádi, že nás uživí a že nám zbyde energie aspoň na to pivo.
Dnešní únava je navíc strašně sofistikovaná. Už to není obyčejné „jsem utahanej“, ale „cítím se emocionálně vyprázdněný“. My jsme byli vyprázdnění maximálně v peněžence před výplatou. A emocionálně jsme si to vybili tím, že jsme nadávali na politiku nebo na sousedy.
A tak si říkám, že dnešní mladí možná opravdu unavení jsou. Jen jinak. Mají hlavu plnou informací, možností, tlaků, očekávání a porovnávání. My jsme se porovnávali maximálně s Frantou od vedle, jestli má lepší auto. Oni se porovnávají s celým internetem, kde je každý krásnější, úspěšnější a šťastnější.
Jenže někdy mám pocit, že by jim prospěla obyčejná, poctivá, stará únava. Ta z práce rukama, z chození pěšky, z fyzického světa. Únava, po které si lehneš a hned usneš, místo aby ses musel zamýšlet nad smyslem existence.
Protože my jsme byli unavení tak, že jsme neměli čas být vyhořelí. My jsme prostě hořeli pořád a říkali jsme tomu normální život. A možná jsme byli blbí, ale aspoň jsme večer padli do postele bez toho, abychom ještě googlili, jestli je naše únava náhodou toxická.
