Článek
Sedím nedávno v kavárně a vedle u stolu probíhá scéna, která by klidně mohla být výukovým videem moderního rodičovství.
Malý kluk, tak osm let, stojí u stolu, řve na celou místnost a kope do židle. Důvod? Nedostal druhý koláč.
Normální člověk by si řekl, že přijde věta typu: „Sedni si a přestaň.“
Ale kdepak.
Maminka se k němu nakloní hlasem, kterým se obvykle mluví k vystrašeným srnkám, a začne vysvětlovat:
„Já vím, že jsi citlivý a že tě to rozrušilo…“
Citlivý.
To je dneska takové univerzální slovo. Moderní rodiče ho používají pokaždé, když jejich dítě předvádí chování, za které by ještě před dvaceti lety dostalo velmi rychlé a srozumitelné vysvětlení reality.
My jsme měli pro takové případy jiný termín.
Rozmazlený spratek.
Nebyla to diagnóza. Nebyla na to poradna. Nebyl na to terapeutický plán. Byl to prostě popis situace.
Dítě se chová jako rozmazlený spratek, protože mu to někdo dovolil.
Vzpomínám si na jednu scénu z našeho dětství.
Bylo nás pět kluků na hřišti a jeden z nás – říkejme mu třeba Mirek – se rozhodl, že bude trucovat, protože prohrál ve fotbale.
Sedl si doprostřed hřiště a začal křičet, že je to nespravedlivé.
Trvalo to asi deset sekund.
Pak k němu přišel nejstarší z nás, chytil ho za tričko a řekl větu, která byla tehdy považována za špičku dětské psychologie:
„Buď hraješ, nebo jdi domů.“
A víte co?
Mirek hrál.
Žádná emoční analýza. Žádné kruhy sdílení pocitů. Žádné vysvětlování, že jeho frustrace je legitimní.
Jen velmi jednoduchá informace: svět se kvůli tvému vzteku nezastaví.
Dnes by ta samá situace vypadala jinak.
Dítě by sedělo uprostřed hřiště, rodič by k němu přiběhl, klekl si, navázal oční kontakt a začal by proces hlubokého emočního porozumění.
„Vidím, že prožíváš velké zklamání.“
Ano.
My jsme tomu říkali prohra.
A prohra byla docela běžná součást života. Stejně jako fakt, že když se kvůli ní začnete válet po zemi, ostatní vás prostě nechají být a hrají dál.
Jenže dnešní rodiče mají pocit, že každá emoce dítěte je něco jako státní svátek, který musí být slavnostně uznán, rozebrán a opečován.
Dítě křičí v obchodě? Citlivé.
Dítě rozbíjí věci? Citlivé.
Dítě řve na učitelku? Velmi citlivé.
Kdybych já v osmi letech řval na učitelku, nebyla by kolem toho žádná debata o mé citlivosti.
Byla by kolem toho jen velmi krátká a velmi nepříjemná epizoda doma.
A tím by to skončilo.
Zvláštní je, že čím víc se dnes mluví o emocích dětí, tím méně se mluví o odpovědnosti.
Dítě má právo na emoce.
To je v pořádku.
Ale taky by mělo mít povinnost naučit se, že emoce nejsou omluvenka pro chování, které by kdysi každý poznal na první pohled.
Ano.
Rozmazlený spratek.
Dnes se to říct nesmí, protože by to mohlo někoho ranit.
Jenže problém není v tom slově.
Problém je v tom, že když každému spratkovi začnete říkat „citlivý“, za chvíli budete mít celou generaci extrémně citlivých lidí, kteří se psychicky hroutí pokaždé, když nedostanou druhý koláč.
A svět, jak známo, není kavárna.
Nikdo vám tam nebude vysvětlovat vaše emoce, když se věci nepovedou.
Tam vám jen řeknou dvě jednoduché věty.
Buď to zvládneš.
Nebo běž domů.
