Článek
Když slyším „jen na chvilku“, vím, že přijdu o hodinu a nervy. To je životní zákon, podobný tomu, že fronta, do které si stoupneš, se vždycky pohybuje nejpomaleji. „Jen na chvilku“ je největší lež moderní doby. Větší než „zlevněno“, „poslední kus“ a „tohle vám opravdu pomůže“.
„Pane, jen na chvilku, něco vám ukážu.“
Tuhle větu slyším častěji než „jak se máte“. A pokaždé už předem vím, že ta chvilka bude mít strukturu: nejdřív small talk, pak problém, o kterém jsem netušil, že ho mám, potom řešení, které jsem nechtěl, a nakonec podpis, který mě bude bolet víc než kolena při změně počasí.
Nikdy v životě se nestalo, že by „jen na chvilku“ opravdu trvalo chvilku. Nikdy. Ani jednou. Když mi někdo řekne „jen na pět minut“, v překladu to znamená „odložte si program, realitu i zdravý rozum“.
Nejhorší je, že „jen na chvilku“ zní neškodně. Nevypadá to jako past. Vypadá to jako laskavost. Jako něco, co by bylo skoro neslušné odmítnout. Protože co je to za člověka, který nemá pět minut?
Jenže já už vím, že těch pět minut je vstupní brána do světa prezentací, formulářů a grafů. Je to jako říct: „Jen se podívej do téhle místnosti.“ A pak zjistíš, že jsi ve skladišti, kde se ztrácí lidé i peníze.
Jednou mi někdo zazvonil a řekl: „Jen na chvilku, máme novou nabídku energií.“
Řekl jsem si: dobře, chvilku mám. O hodinu později jsem seděl u stolu, měl před sebou tři smlouvy, dva letáky, jednu kalkulačku a pocit, že kdybych teď utekl, budu vypadat jako člověk, co utíká od vlastní budoucnosti.
Ta „chvilka“ je vždycky tak pečlivě rozdělená, že si toho ani nevšimneš. Nejdřív se mluví o životě. Pak o problémech. Pak o možnostech. Pak o výhodách. Pak o slevě. A pak už jsi tak unavený, že podepíšeš jen proto, aby to skončilo.
To je podle mě hlavní taktika: neunavit tě fyzicky, ale psychicky. Uvařit tě pomalu. Ne jako žábu, ale jako důchodce. Mluvit, vysvětlovat, usmívat se, opakovat, přikyvovat. A ty už po čtyřiceti minutách nepřemýšlíš, jestli to chceš. Přemýšlíš jen, kdy to skončí.
„Jen na chvilku“ je navíc vždycky spojeno s větou „nebudu vás zdržovat“. To je další perla. Nikdy mě nikdo nezdržoval víc než člověk, který mi slíbí, že mě zdržovat nebude.
Nejhorší jsou „chvilky“ po telefonu. Tam je to ještě horší. Protože nemůžeš ani předstírat, že musíš na záchod nebo že ti hoří oběd. Telefon je vězení bez kliky. Slyšíš hlas, nemůžeš utéct a každá další minuta zvyšuje pravděpodobnost, že uděláš něco, co bys za střízliva nikdy neudělal.
„Pane, jen vám to v krátkosti shrnu.“
To „v krátkosti“ má obvykle tři kapitoly, čtyři podkapitoly a jednu rekapitulaci. Včetně toho, že ti ještě pošlou e-mail, abys měl „vše černé na bílém“. A ty máš chuť odpovědět: já už to mám černé na duši.
Dřív, když někdo řekl „jen na chvilku“, znamenalo to, že si zapálíš cigaretu a prohodíš pár slov. Dnes to znamená, že otevřeš dveře do světa, kde se s tebou bude zacházet jako s projektem. Kde nejsi člověk, ale „potenciál“.
A co je na tom nejhorší? Že jsem se naučil tu větu nenávidět víc než „musíme si promluvit“. Protože „musíme si promluvit“ aspoň přizná, že to bude bolet. Ale „jen na chvilku“ lže rovnou do očí.
Dneska už mám obranný mechanismus. Když slyším „jen na chvilku“, odpovídám: „Tak to bohužel nemám čas.“ A je fascinující sledovat, jak se ta chvilka najednou začne prodlužovat. „No, ono to je opravdu rychlé…“ „Stačí pár minut…“ „Aspoň vám to ukážu…“
A v tu chvíli už vím, že to není chvilka. To je životní styl.
Takže jsem se naučil jednu věc: skutečné chvilky neoznamují samy sebe. Skutečná chvilka je ticho, kafe, pohled z okna, krátká procházka. Skutečná chvilka nepotřebuje prezentaci, smlouvu ani podpis.
Všechno ostatní, co se tváří jako „jen na chvilku“, je jen sofistikovaný způsob, jak mi vzít čas, energii a někdy i peníze, aniž by se mi někdo omluvil.
A tak dnes, když slyším „jen na chvilku“, už vím, že to nebude chvilka. Bude to minimálně hodina, jedna migréna, lehká krize důvěry v lidstvo a silný pocit, že jsem zase jednou obětoval kus života někomu, kdo mi ho chtěl „jen na chvilku“ zlepšit.
