Článek
Když vidím smlouvu, vím, že je psaná proti mně, ne pro mě. A čím je tlustší, tím víc jsem si tím jistý. Tenhle pocit nemám proto, že bych byl konspirační teoretik, ale proto, že jsem starý a mám za sebou dost podpisů na to, abych věděl, že smlouva není dohoda. Smlouva je past, jen hezky vytištěná.
Dřív byla smlouva jednoduchá. Dvě strany, jeden papír, tři věty a podpis. Dneska je smlouva spíš román. Bez děje, bez pointy, zato plná postav, které nikdy nepotkám, a paragrafů, které mě budou bolet, až se něco pokazí.
Nejvíc mě baví věta: „Je to standardní smlouva.“
Standardní pro koho? Pro právní oddělení, které ji psalo půl roku. Pro firmu, která má na každou větu další tři pojistky. Ale pro mě je to standardní asi jako jíst manuál k pračce místo večeře.
Smlouva nikdy není psaná jazykem, kterému rozumím. Je psaná jazykem, který zní jako čeština, ale chová se jako latina po mrtvici. Věty mají půl stránky, slova mají tři významy a žádný z nich není „výhodné pro vás“.
A přesto mi vždycky někdo řekne: „Klidně si to v klidu přečtěte.“
V klidu. To je krásné slovo. Jenže na přečtení smlouvy bych potřeboval tři dny, právníka a silné dioptrie. A i kdybych to všechno měl, stejně bych na konci zjistil, že jsem pochopil tak maximálně datum a svoje jméno.
Smlouva je jediný text na světě, kde čím víc se snažíš porozumět, tím víc máš pocit, že jsi blbej. Nikdy ne oni. Vždycky ty. Ty jsi něco přehlédl. Ty jsi něco nepochopil. Ty jsi něco špatně interpretoval. Oni jen napsali „za určitých podmínek“, které se samozřejmě objeví přesně ve chvíli, kdy se to začne hodit jim.
Celý systém smluv je postavený na tom, že já nemám šanci. Oni mají právníky. Já mám brýle na čtení z drogerie. Oni mají zkušenosti. Já mám důvěru. Oni mají tým. Já mám propisku.
A stejně se ode mě očekává, že budu zodpovědný a všechno si přečtu. To je asi jako chtít po člověku bez nohou, aby si před maratonem prostudoval mapu trasy.
Nejvíc mě fascinuje, že smlouva se vždycky tváří jako něco, co mě má chránit. Ochrana spotřebitele, ochrana klienta, ochrana uživatele. Ve skutečnosti mám pocit, že mě chrání hlavně před tím, abych měl pravdu.
Protože kdykoliv se něco pokazí, vždycky se najde věta, která říká, že vlastně za nic nemůžou. Za technickou chybu nemůžou. Za změnu podmínek nemůžou. Za výpadek služby nemůžou. Za zdražení nemůžou. Ale já za všechno můžu. Protože jsem to podepsal.
Podpis je magický akt. Jakmile se podepíšu, přestávám být člověk a stávám se bodem v databázi. A ten bod už nemá emoce, logiku ani zdravý rozum. Ten bod má povinnosti.
Celý život jsem si myslel, že podpis znamená souhlas. Dneska mám pocit, že podpis znamená rezignaci. Že tím říkám: „Dobře, vzdávám se. Vím, že jste to napsali chytřeji než já.“
A nejlepší je, že se to všechno děje dobrovolně. Nikdo mi nedrží pistoli u hlavy. Jen mi řeknou, že bez podpisu to nejde. Že bez podpisu nemůžu mít elektřinu, telefon, internet, pojištění, účet, léky, klid.
Takže podepíšu. Protože nechci být bez elektřiny. Nechci být bez spojení se světem. Nechci být bez základních věcí. A oni to vědí. Vědí, že nemám na výběr. Takže mi klidně dají třicet stran textu, protože stejně vědí, že poslední stránku podepíšu.
Smlouva je vlastně takový moderní test inteligence. Ne test toho, jestli ji pochopíš, ale test toho, jestli si uvědomíš, že ji nikdy nepochopíš. A přesto ji podepíšeš.
Největší ironie je, že čím víc se mluví o transparentnosti, tím méně mám pocit, že něco vidím. Všechno je dostupné, všechno je napsané, všechno je veřejné. A přesto mám pocit, že skutečný význam je schovaný mezi řádky, někde mezi „může“ a „nemusí“.
Takže dneska už to beru jednoduše. Když vidím smlouvu, automaticky počítám s tím, že je proti mně. Ne proto, že by mě někdo nenáviděl. Ale proto, že smlouva není o lidech. Je o riziku. A riziko se vždycky přesouvá dolů. Na toho slabšího. Pomalejšího. Staršího.
Na mě.
A tak podepisuju, usmívám se, děkuju za vysvětlení a v duchu si říkám: tak jo, zase jsem vstoupil do vztahu, kde druhá strana ví přesně, co chce, a já budu teprve zjišťovat, co jsem vlastně slíbil.
