Článek
Když zaplatím nájem a léky, zbyde mi akorát chuť si postěžovat. Ne peníze, ne rezerva, ne plán na budoucnost. Jen taková ta čistá, destilovaná chuť nadávat na život, stát, ceny, počasí a občas i na sebe, protože jsem si kdysi myslel, že důchod bude něco jako dlouhá dovolená, a ne permanentní finanční survival hra.
Každý měsíc to mám stejné. Přijde důchod. Na chvíli mám pocit, že jsem bohatý. Trvá to asi tři minuty. Pak zaplatím nájem a mám pocit, že jsem byl okraden. Pak zaplatím léky a mám pocit, že jsem byl okraden legálně. A pak zaplatím elektřinu a plyn a mám pocit, že jsem byl okraden moderně.
Na konci mi na účtu zůstane částka, kterou bych si netroufl říct nahlas ani v hospodě. Ne proto, že by se mi smáli, ale proto, že by mi někdo hodil drobné do klobouku.
Největší ironie je, že když jsem byl mladý, neměl jsem čas. Teď mám čas, ale nemám peníze. Když jsem měl peníze, neměl jsem čas. Vypadá to, že celý život je jen sofistikovaná hra, kde ti nikdy nedají obojí najednou, aby sis náhodou nezačal myslet, že žiješ spokojeně.
Nájem je dneska slovo, které ve mně vyvolává stejný stres jako dřív slovo „zkoušení“. Jen s tím rozdílem, že ze zkoušení se dalo vymluvit, zatímco z nájmu tě maximálně vystěhují. A to je takový druh motivace, který nepotřebuje žádné koučovací citáty.
Léky jsou kapitola sama pro sebe. Když mi doktor řekne, že mi předepíše něco nového, neptám se, jestli to má vedlejší účinky. Ptám se, kolik to stojí. Protože dneska je nejhorší vedlejší účinek to, že si pak nemůžu koupit oběd.
Dřív jsem si myslel, že léky jsou na to, aby ti prodloužily život. Dneska mám pocit, že jsou hlavně na to, aby ti zkrátily rozpočet. Člověk má pocit, že místo léčby si kupuje předplatné na další měsíc existence.
A tak se dostávám do fáze, kdy už vlastně neutrácím za radost. Já utrácím za přežití. Nájem, léky, jídlo, základní hygienu a občas nový toaletní papír, protože i důchodce má své hranice důstojnosti.
Na kulturu chodím maximálně do čekárny u doktora, kde běží televize. Cestování vypadá tak, že jedu autobusem na druhý konec města, protože tam mají levnější rohlíky. A když si chci udělat radost, koupím si jogurt, který není v akci, ale chutná o trochu líp. To je můj luxusní zážitek.
Největší paradox je, že celý život slyšíš, jak máš být finančně zodpovědný, spořit, plánovat, investovat. A pak přijde důchod a zjistíš, že jsi sice byl zodpovědný, ale realita má úplně jiný rozpočet než ty.
A tak se stížnost stane součástí každodenní rutiny. Ráno si postěžuji na ceny. V poledne na léky. Odpoledne na politiku. Večer na to, že si nemůžu dovolit nic z toho, co vidím v reklamách. Je to takový mentální fitness program. Nestojí nic a aspoň se člověk hýbe v myšlenkách.
Někdo říká, že si pořád jen stěžujeme. Ano. Protože už nám toho moc jiného nezbylo. Když nemáš peníze, tak máš aspoň názor. Když nemáš dovolenou, máš aspoň historku. Když nemáš budoucnost, máš aspoň minulost a vzpomínky, jak bylo kdysi všechno levnější a blíž k normálu.
Nejvíc mě baví rady typu „musíš myslet pozitivně“. Já myslím pozitivně. Pozitivně myslím, že ještě žiju, že mám kde spát a že mě zatím nikdo neodpojil od elektřiny. To je dneska můj optimismus. Ne štěstí, ne radost, ale základní funkčnost systému.
Když zaplatím nájem a léky, zbyde mi akorát chuť si postěžovat. A víš co? Už to beru jako formu terapie. Jiní chodí k psychologovi, já jdu do obchodu a koukám na ceny. To tě srovná se životem rychleji než deset motivačních knih.
Protože nakonec zjistíš jednu důležitou věc. Že stěžování není známka slabosti. Je to poslední způsob, jak si udržet pocit, že pořád ještě existuješ. Dokud si máš na co stěžovat, znamená to, že jsi pořád tady. A to je v dnešní době, upřímně řečeno, možná ten nejdražší luxus ze všech.
