Článek
Když zazvoní telefon, vím, že zase někdo objevil moji důvěřivost. Ne proto, že bych byl naivní, ale proto, že v mém věku už jsi automaticky považovaný za ideální cíl. Máš čas, máš slušnost, máš tendenci poslouchat a hlavně máš prý peníze. Tedy aspoň v představách těch, co mi volají.
Dřív byl telefon radost. Znamenalo to zprávu, pozdrav, pozvání na pivo nebo alespoň někoho, kdo se spletl v čísle a omluvil se. Dneska je telefon jako siréna. Neoznamuje nic dobrého, jen to, že se blíží další pokus o drobnou finanční amputaci.
Zazvoní telefon a já už automaticky měním hlas. Z klidného seniora se stává podezřívavý vyšetřovatel. Nezvedám to s „prosím“, ale s „kdo to je a co chcete“. Což je mimochodem věta, kterou bych dřív použil maximálně, kdyby mi někdo zvonil ve tři ráno na dveře.
Nejčastější jsou samozřejmě banky. V mém životě jsem vystřídal tři skutečné banky a asi dvacet falešných. Všechny mají stejný problém: někdo mi právě vybírá peníze z účtu. Což je fascinující, protože já sám mám problém vybrat peníze z účtu i s občankou a kartou v ruce.
„Pane, váš účet je v ohrožení.“
Ano, to je pravda. Je v ohrožení už posledních patnáct let. Hlavně ze strany nájmu, energií a léků.
Pak jsou tu investiční poradci. To jsou moji nejoblíbenější. Volají mi, že mám jedinečnou příležitost zhodnotit úspory. Vždycky se ptám: „Jaké úspory?“ A oni se nikdy nezarazí. Prostě pokračují, jako kdybych řekl, že mám doma sejf plný zlatých cihel a ne krabičku s prášky na tlak.
Jednou mi volal pán a nabízel investici do kryptoměn. Řekl jsem mu, že moje nejmodernější technologie je rychlovarná konvice. Chvíli bylo ticho. Pak řekl, že i tak by to šlo. To mě uklidnilo. Když jde obchodovat s konvicí, tak je svět ještě flexibilnější, než jsem si myslel.
Nejhorší jsou ti, co mluví hezky. Příjemný hlas, zdvořilost, starost. Ptají se, jak se mám, jestli jsem v pořádku, jestli nemám někoho doma. To je vždycky podezřelé. Nikdo se mě takhle neptal od doby, co mi naposledy volala pojišťovna. A ta se ptala jen proto, že jsem nezaplatil.
Podvodníci jsou dneska vlastně jediní lidé, kteří se zajímají o můj emocionální stav. „Jste v klidu? Můžeme si v klidu promluvit?“ Samozřejmě můžeme. Já mám celý den. Vy chcete moje peníze, já chci lidský kontakt. Oba jsme spokojení. Tedy skoro.
Jednou mi volal falešný policista. Řekl mi, že jsem zapletený do vyšetřování a že musím spolupracovat. Já mu řekl, že celý život spolupracuju a podívejte se, jak jsem dopadl. Takže jestli to má být ještě horší, tak už se nebojím.
Nejvtipnější je, že už mě ani neokrádají, jen testují. Testují moji trpělivost, paměť a ochotu mluvit s cizími lidmi. Jsem takový sociální experiment. Každý hovor je malý psychologický test: jak dlouho vydrží mluvit starý pán, než se zeptá, kolik to bude stát.
A já jim to někdy schválně prodlužuji. Ptám se jich, odkud volají. Jaké je tam počasí. Jestli je práce baví. Jeden mi dokonce řekl, že ho to nebaví, ale že musí živit rodinu. Skoro jsem mu chtěl poslat peníze. Ne proto, že mě podvedl, ale proto, že byl upřímný. To je dneska vzácnější než důvěryhodná banka.
Moje důvěřivost už není slabost, je to společenský kapitál. Bez ní by mi nikdo nevolal. Bez ní bych byl úplně sám. A tak si někdy říkám, že kdybych byl mladší, zakládám klub: Senioři, co si s podvodníky povídají, protože jim nikdo jiný nevolá.
Největší paradox je, že čím víc se člověk snaží být opatrný, tím víc ho stejně někdo zkusí nachytat. Kdybych byl opravdu bohatý, nikdo by mi nevolal. Protože skutečné peníze jsou tiché. Volají jen na ty, co jich mají málo, ale mají ještě naději.
Když zazvoní telefon, už to neberu jako hrozbu. Beru to jako připomínku, že ještě existuju. Že moje číslo někde koluje. Že jsem pořád součást systému. I když jen jako položka v databázi „potenciálně důvěřivý senior“.
A tak zvedám telefon, poslouchám, odpovídám, občas se směju, občas zavěsím. A pokaždé si říkám: no vidíš, zase někdo objevil moji důvěřivost. Ne aby mi popřál hezký den. Ale aby zjistil, jestli mi ještě zbylo něco, co by se dalo vzít.
A možná je to dneska nová definice stáří. Ne „mít klid“. Ale „být neustále ve střehu“. Ne před nemocemi, ale před lidskou kreativitou v oboru okrádání.
Protože zdraví se dá ztratit. Paměť se dá ztratit. Ale důvěřivost? Ta zůstává. A v mém případě je to poslední věc, kterou ze mě ještě někdo systematicky těží. A docela úspěšně. Aspoň podle počtu hovorů. Které mi připomínají, že v dnešním světě nejsi nikdy úplně sám. Pokud máš telefon. A ještě trochu víry v lidi. Což je, zpětně vzato, ta nejdražší komodita ze všech.
