Článek
Nastoupím do tramvaje, venku třicet stupňů, asfalt se leskne jak pánev na řízky a já si všimnu nápisu: „Vozidlo je klimatizované.“ V tu chvíli se mi uleví. Moderní doba. Technologie. Pokrok. Civilizace.
O pět vteřin později mi začne téct pot po zádech a dochází mi, že to není klimatizace. To je ironie.
Uvnitř je tepleji než venku. Tramvaj funguje jako skleník pro lidi. Slunce, okna, těla, batohy, tašky, a někde v rohu možná malý ventilátor, který se snaží, ale už to dávno vzdal.
Sedím tam, držím se tyče, která je teplá jak radiátor v lednu, a mám pocit, že jsem se přihlásil do experimentu s názvem „Jak dlouho vydrží Čech bez stížnosti“.
Klimatizace prý nefunguje. To je věta, která se v létě stává oficiálním mottem městské dopravy. Ne „přejeme hezkou jízdu“, ale „je nám líto, je horko, smiřte se“.
A všichni se smíří. Nikdo neřve. Nikdo neutíká. Všichni jen tiše trpí, potí se a dívají se do telefonů, aby nemuseli přemýšlet o tom, že se pomalu vaří.
Je to fascinující. Lidi jsou schopní řešit globální oteplování, ale nezvládnou lokální ochlazování jednoho vagónu.
Máme aplikace, co ti řeknou, kolik kroků jsi udělal. Máme chytré hodinky, co měří srdeční tep. Máme bezkontaktní platby, wi-fi, QR kódy na všechno. Ale dostat studený vzduch do tramvaje? To je pořád sci-fi.
Dřív se člověk potil, protože sekal dříví. Dneska se potí, protože jede tři zastávky.
A nejhorší je, že si na to vlastně stěžovat ani nemůžeš. Protože vždycky se najde někdo, kdo řekne:
„Buď rád, že vůbec jede.“
Ano, jede. Ale jede jako mobilní sauna pro seniory a studenty.
Klimatizace je dneska takový městský mýtus. Všichni o ní slyšeli, všichni věří, že existuje, ale nikdo ji nikdy neviděl fungovat. Je to jak lochneská příšera, akorát se potíš víc.
A když už náhodou fouká studený vzduch, tak jen první dvě minuty. Pak se systém rozhodne, že už toho bylo dost, a přepne se do režimu „přežití“.
Celý vagón mlčí. Lidi se na sebe ani nedívají, protože by se přilepili pohledem. Všude je vlhko, lepkavo, klimaticky nejednoznačno. Každý pohyb je malý výkon. Každý nádech je jak v tropickém skleníku.
A v tu chvíli si uvědomíš jednu věc:
Tohle je nejupřímnější kontakt s vlastním tělem, jaký dneska máme.
Cítíš tep. Cítíš pot. Cítíš, že existuješ. Žádné virtuální zážitky, žádná rozšířená realita. Jen ty, tvoje póry a horký kov kolem.
Klimatizace nefunguje, ale nervový systém ano.
Všichni se dneska bojí diskomfortu. Chceme ideální teplotu, ideální světlo, ideální podmínky. Jakmile je něco o dva stupně jinak, jsme v krizi.
Ale pak přijde tramvaj bez klimatizace a najednou jsi zpátky v pravěku. Pocení, přežívání, minimalismus. Žádné drama, jen fyzická realita.
A možná je to vlastně dobře. Možná je to poslední místo, kde si připomeneš, že nejsi jen profil na síti, ale tělo, co reaguje na teplo.
Takže sedím v té tramvaji, pot mi teče po čele, tričko se lepí na záda, někdo vedle mě funí jak parní lokomotiva a já si říkám:
Klimatizace nefunguje.
Ale srdce jo.
Plíce jo.
Nervy jo.
A v tom vedru, v tom tichém kolektivním utrpení, mám vlastně zvláštní pocit vděčnosti. Protože dokud se potím, dokud nadávám, dokud cítím horko…
…tak aspoň vím, že ještě žiju. A že městská doprava to zatím úplně nezabila. Jen se o to snaží. Systematicky. Každé léto.
