Článek
Člověk jde někdy do obchodu jen tak.
Ne proto, že by něco nutně potřeboval. Spíš proto, že chce na chvíli mezi lidi a ověřit si, že svět ještě funguje aspoň přibližně tak, jak ho zná.
Já jsem šel do Lidlu.
Plán byl jednoduchý. Chleba, mléko, možná nějaká ta slevová okurka, kterou koupíte jen proto, že je ve žluté cedulce.
Všechno šlo dobře.
Až do uličky s trvanlivými potravinami.
Tam jsem uslyšel zvuk.
Takový ten zvuk, který nevydává příroda ani běžný zákazník. Zvuk, který připomíná kombinaci zemětřesení a testování kvality plastových obalů.
Bum.
Křach.
Cink.
Přijdu blíž.
A tam stojí kluk.
Tak osm, možná devět let. V ruce drží balení těstovin a používá ho způsobem, který by výrobce určitě nepovažoval za doporučený.
Mlátí tím do regálu.
Ale ne jednou.
On do něj mlátí systematicky. Jako kdyby měl smlouvu na demolici.
Regál se třese.
Těstoviny padají.
Lidi stojí kolem a dělají to, co dneska lidé dělají nejlépe. Dívají se a předstírají, že jsou neviditelní.
Podívám se vedle.
Tam stojí matka.
Opřená o vozík.
Klidná.
Tak klidná, že by se podle ní dal nastavovat tlak.
„Promiňte,“ říkám opatrně.
Matka se na mě podívá.
„Ano?“
„Ten kluk…“ ukážu směrem k regálu, kde právě letí další balení špaget.
„Ano?“ řekne matka.
„On to… trochu ničí.“
Matka přikývne.
„Ano.“
Chvíli čekám.
Nic dalšího nepřichází.
Kluk mezitím přechází na další polici. Tentokrát rýže.
Rýže evidentně taky něco provedla.
„A vy s tím nic neuděláte?“ ptám se.
Matka se usměje.
„On si teď potřebuje vyjádřit frustraci.“
Podívám se na kluka.
Kluk právě shodil asi deset balení.
Frustrace evidentně pracuje přesčasy.
„Frustraci?“ říkám.
„Ano,“ vysvětluje matka. „Dnes měl náročný den.“
To mě zaujme.
„Náročný den?“
„Ano. Ve škole měli test.“
Já si vzpomenu na svoje testy.
Po testu jsme většinou dostali dvě možnosti.
Buď jsme šli domů.
Nebo jsme šli domů rychleji.
Ale demolice supermarketu mezi to nepatřila.
„A proto…“ ukážu na regál.
„Ano,“ říká matka. „Nechávám ho autenticky prožít emoce.“
V tu chvíli kolem projde zaměstnanec obchodu.
Podívá se na spoušť.
Podívá se na kluka.
Podívá se na matku.
Podívá se na mě.
Ten pohled říká jediné: já jsem chtěl být automechanik.
„Dobrý den,“ řekne zaměstnanec.
„Dobrý den,“ odpoví matka.
Kluk mezitím kopne do spodní police.
Těstoviny znovu padají.
Zaměstnanec chvíli mlčí.
„Nemohl by to…“ začne opatrně.
Matka ho přeruší.
„On si teď zpracovává emoce.“
Zaměstnanec přikývne.
Ten přikyvující výraz znám. To je výraz člověka, který v hlavě počítá do deseti a přemýšlí, jestli Lidl nabízí i práci v logistice.
Kluk mezitím přechází na další část regálu.
Tentokrát konzervy.
Já začínám mít pocit, že tohle bude dlouhý proces.
„A jak dlouho to obvykle trvá?“ ptám se.
Matka se zamyslí.
„Jak kdy. Někdy deset minut.“
Kluk shodí další tři věci.
„Někdy půl hodiny.“
Zaměstnanec se lehce zapotí.
„A někdy,“ dodá matka, „dokud se necítí lépe.“
Chvíli stojíme v tichu.
Já, matka, zaměstnanec a kluk, který právě zkouší, jak hlasitě zní plechovka fazolí při dopadu.
Pak zaměstnanec řekne větu, která podle mě patří do dějin maloobchodu.
„A on by se nemohl cítit lépe… venku?“
Matka se zamračí.
„Nechceme potlačovat jeho emoce.“
Já přemýšlím.
V mém dětství se emoce taky objevovaly.
Ale měly jednu zvláštnost.
Když jste začali demolovat obchod, emoce rychle skončily.
Obvykle v momentě, kdy přišla matčina ruka.
Nebo otcův pohled.
Nebo obojí.
Kluk mezitím konečně přestane.
Stojí.
Dívá se na regál.
Dívá se na matku.
„Už dobrý?“ ptá se matka něžně.
„Jo,“ řekne kluk.
Matka se usměje.
„Vidíte?“ otočí se na nás. „Potřeboval to ze sebe dostat.“
Pak vezme vozík.
A odjede.
Za ní zůstane regál, který vypadá, jako by ho navštívila menší přírodní katastrofa.
Zaměstnanec se na to chvíli dívá.
Pak vezme první balení těstovin ze země.
„Tak co,“ řekne potichu.
„Třeba si ten regál taky potřebuje vyjádřit frustraci.“
Já vezmu chleba.
A jdu ke kase.
Cestou si říkám jednu věc.
Kdybych já v devíti letech autenticky vyjadřoval emoce v obchodě, vyjadřoval bych je dodnes.
Ale už doma.
A velmi potichu.
