Článek
Já jsem si vždycky myslel, že jsem normální člověk. Ne génius, ale ani úplný idiot. V životě jsem postavil barák, opravil auto, zapojil pračku i bojler. Ale teď mám doma chytrou televizi a připadám si, jako kdybych právě slezl ze stromu.
Začalo to nevinně. Starou televizi jsem měl dvacet let. Zapnul jsem ji, hrála. Jedno tlačítko. Jedno. Žádné přemýšlení, žádné přihlašování, žádné „souhlasíte s podmínkami“. Prostě jsem zmáčkl čudlík a běžely zprávy. Hotovo.
Pak přišel vnuk a řekl: „Dědo, tohle už je hrozně zastaralý, musíš si koupit smart televizi.“ Smart. Chytrou. No tak jsem si ji koupil. A od té chvíle mám pocit, že jediný, kdo je v té místnosti blbý, jsem já.
První den jsem ji vybalil. Dvě hodiny jsem hledal, kde se to zapíná. Ne, vážně. Dvě hodiny. Na ovladači padesát tlačítek, ale žádné, které by normální člověk poznal. Nakonec jsem to zapnul omylem, když jsem si chtěl utřít brýle.
A místo televize na mě vyskočila nějaká obrazovka, kde to po mně chtělo WiFi, účet, heslo a souhlas se zpracováním všeho, co jsem kdy v životě řekl. Já jsem chtěl koukat na zprávy, ne vstoupit do NASA.
Druhý den jsem zavolal vnuka. Přišel, sedl si, dvěma kliknutími to nastavil a tvářil se u toho, jako kdyby zachraňoval svět. „To je jednoduchý, dědo,“ říká mi. No jasně, jednoduchý. Pro někoho, kdo se narodil s mobilem v ruce.
Ukázal mi, jak to zapnout. Prý mám zmáčknout jedno tlačítko, pak druhé, pak počkat, pak potvrdit něco, co ani nestihnu přečíst, a pak se dostanu do menu, kde si vyberu aplikaci, která mi teprve pustí televizi.
A víte co je nejlepší? Třetí den jsem to zapomněl.
Sedím doma, koukám na tu černou obrazovku a mačkám všechno možné. Televize na mě bliká, něco si aktualizuje, jednou se sama vypne, podruhé mi oznámí, že potřebuje restart. Televize. Restart. To jsme se kam dostali?
Dřív když něco nefungovalo, tak jsi do toho bouchnul a ono to začalo fungovat. Zkuste bouchnout do chytré televize. Ona se urazí, napíše vám chybu a ještě vás nahlásí výrobci.
A nejlepší je, jak mi všichni říkají, že je to pokrok. Jaký pokrok? Já jsem si koupil televizi, abych se díval. Ne abych studoval manuál jak pilot Boeingu před startem.
Teď to mám doma. Obří černá deska na zdi, která umí všechno kromě toho, co po ní chci. Když přijde vnuk, tak to běží. Jakmile odejde, jsem zase odkázaný na ticho a vlastní myšlenky, což je asi to jediné, co tahle chytrá věc ještě neumí ovládat.
A víte, co mě na tom štve nejvíc? Že problém nejsem já. Problém je, že dneska musí být všechno chytré. Televize, telefon, lednička. Jen lidi jsou čím dál blbější.
Takže teď sedím v obýváku, dívám se na vypnutou chytrou televizi a přemýšlím, jestli jsem si náhodou nekoupil nejdražší černé zrcadlo na světě.
A víte co? Ta stará televize měla jednu výhodu. Nechovala se ke mně jako k idiotovi.
