Článek
Dřív měl kurýr jednu magickou vlastnost: trefil adresu. Přijel ke dveřím, zazvonil a předal balík. Hotovo. Nikdo nevolal, nikdo nehledal, nikdo se neptal, kde je „vchod B, blok C, zadní trakt, druhý strom vlevo“.
Dneska? Dneska je kurýr moderní forma urbanisty. Zkoumá terén, objevuje nové světy, bloudí v realitě a nakonec mi zavolá:
„Dobrý den, já jsem dole.“
Dole kde? Dole v životě? Dole v karmě? Dole v jiné dimenzi?
„No… tady dole.“
Ano, děkuju, to mi hodně pomohlo. Já jsem taky dole. Už od roku 2010.
V dnešním světě slovo „dole“ znamená úplně všechno a zároveň nic. Může to být před domem. Za domem. Vedle domu. V jiném domě. V paralelním vesmíru. V mapě, která neexistuje.
Kurýr stojí někde, kde se potkává Google Maps s fantazií, a čeká, že já budu mít jasno.
Dřív ses orientoval podle čísel popisných. Dneska se orientuješ podle pocitu. „Já jsem tak nějak u šedý budovy, tady je strom a něco jako lavička.“
Výborně. To je přesně popis celé republiky.
Tak jdu ven. Projdu jedním vchodem. Nikde nic. Druhým vchodem. Nikde nic. Třetím vchodem. Tam stojí člověk s telefonem u ucha a ptá se:
„Vy jste kde?“
„Já jsem dole.“
„Já taky.“
„Tak kde jste?“
„No… tady.“
A v tu chvíli si uvědomíš, že jste oba dole, ale každý v úplně jiném dole. On dole u jiného vchodu, ty dole ve víře v lidskou inteligenci.
Celý tenhle systém je postavený na absurdním předpokladu, že zákazník má víc informací než kurýr. Já si objednal balík. On má adresu, navigaci, mapu, auto a pracovní náplň. Já mám jen vchod a pantofle.
Ale stejně se očekává, že já budu ten, kdo se zorientuje.
Dřív byla služba „doručení domů“. Dneska je to „doručení někam poblíž, pak si to najděte sami, ideálně během telefonického thrilleru“.
Kurýr už není doručovatel. Kurýr je spoluautor zážitku. Ty objednáváš balík, on objednává tvoji schopnost hledat.
A nejhorší je, že už se to bere jako normální. Když ti někdo zazvoní u dveří, je to skoro podezřelé. Jako že se snaží až moc.
Správný kurýr ti má zavolat, že je „někde“. Ty máš sejít dolů, projít půl sídliště, potkat tři cizí lidi, dva další kurýry a jednoho bezdomovce, a pak možná najdeš toho pravého.
Je to jak Tinder, akorát místo lásky hledáš balík s ponožkami.
A když ho konečně najdeš, tak stojí u úplně jiného domu a říká:
„Tady mi to ukazuje mapa.“
Mapa. Moderní bůh. Neomylný. Nikdy nelže. Když mapa říká, že tvoje adresa je na parkovišti u popelnic, tak tam prostě bydlíš. Smůla.
A ty tam stojíš, v teplácích, v dešti, s klíčema v ruce, a přemýšlíš, kdy se z jednoduché služby stal logistický únikový pokoj.
Největší ironie je, že se to jmenuje „pohodlný nákup z domova“. Pohodlný je tak maximálně ten kurýr, co sedí v autě a čeká, až se ty doplazíš k němu.
Takže když mi příště někdo řekne „já jsem dole“, tak odpovím pravdu:
„Já taky. V systému. V trpělivosti. V iluzích, že technologie zjednodušuje život.“
Rozdíl je jen v tom, že já aspoň vím kde. On stojí někde mezi vchodem, mapou a vlastním svědomím. A čeká, že já ho najdu. Protože dneska už se balíky nedoručují.
Dneska se loví.
