Článek
Sedím u známých v kuchyni.
Taková ta normální kuchyně. Stůl, židle, hrnek s čajem, dítě nad sešitem a rodiče s výrazem, jako kdyby se právě řešila státní krize.
Uprostřed stolu leží domácí úkol.
Matematika.
Tři příklady.
Podle mě úplně normální příklady. Sčítání, odčítání, možná nějaké zlomky. Nic, kvůli čemu by člověk musel volat krizový štáb.
Jenže atmosféra v místnosti připomíná spíš vyjednávání OSN.
„Tak se na to podíváme společně,“ říká matka velmi jemným hlasem.
Tak jemným, že kdyby tím hlasem mluvila na kočku, kočka by se cítila pochopená.
Kluk sedí u stolu.
Dívá se na sešit, jako kdyby ho někdo požádal, aby spočítal trajektorii rakety na Mars.
„Já to nedám,“ říká.
Matka ho pohladí po rameni.
„To nevadí.“
Otec přikyvuje.
„Hlavně žádný stres.“
Já sedím naproti a sleduju to jako přírodovědec nový druh.
„Kolik je osm plus sedm?“ ptá se matka.
Kluk chvíli přemýšlí.
Pak zavře sešit.
„Já to nezvládnu.“
Matka okamžitě reaguje.
„V pořádku.“
V pořádku?
Já si vzpomenu na svoje osm plus sedm.
U nás doma to mělo úplně jiný průběh.
„Kolik je osm plus sedm?“ zeptal se otec.
Když jsem nevěděl, následovala rychlá pedagogická metoda.
Říkalo se jí motivační pohlavek.
Velmi efektivní.
Pamatuju si ji dodnes.
A taky si pamatuju, kolik je osm plus sedm.
Patnáct.
Ne díky matematickému talentu.
Díky paměti na rychlé vzdělávací impulzy.
„Možná je dneska unavený,“ říká matka.
Otec přikyvuje.
„Měl náročný den.“
Já se podívám na kluka.
„Co jste dneska dělali ve škole?“ ptám se.
„Hudebku.“
„A pak?“
„Tělocvik.“
„A pak?“
„Přestávku.“
Já přemýšlím.
To zní jako docela dobrý pracovní program.
Matka otevře mobil.
„Možná bychom měli zavolat paní terapeutce.“
Já si myslím, že jsem špatně slyšel.
„Terapeutce?“ ptám se.
„Ano,“ říká matka. „On má někdy úzkost z výkonu.“
Kluk mezitím kreslí do sešitu dinosaury.
Velmi uvolněné dinosaury.
„Minule nám hodně pomohla,“ pokračuje matka.
„Jak?“ ptám se.
„Vysvětlila nám, že na dítě nesmíme tlačit.“
Otec přikyvuje.
„To je důležité.“
Já přemýšlím.
Kdyby někdo řekl mému otci, že na dítě nesmí tlačit, pravděpodobně by se velmi hlasitě zasmál.
A pak by řekl něco ve stylu:
„Tak na koho teda mám tlačit? Na televizi?“
Matka se znovu obrátí ke klukovi.
„Zkusíme jeden příklad.“
Kluk otevře sešit.
Podívá se na čísla.
Pak začne pomalu klesat hlavou na stůl.
„Já to psychicky nedám.“
To je věta, kterou jsem v devíti letech nikdy neslyšel.
V devíti letech jsme měli jen dvě psychické polohy.
Buď jste to zvládli.
Nebo jste to zvládli po druhé.
„Možná bychom dnes úkol nedělali,“ navrhne otec.
Matka přikyvuje.
„Ano. Je důležité respektovat jeho hranice.“
Já se dívám na sešit.
Tři příklady.
Osm plus sedm.
Devět plus šest.
Deset minus tři.
Hranice matematiky devátého ročníku mateřské školy.
Matka zavírá sešit.
„Hotovo.“
Kluk se okamžitě rozzáří.
„Můžu na tablet?“
„Ano,“ říká matka.
Tablet se zapne rychlostí světla.
Za pět sekund kluk sleduje video, kde někdo vysvětluje strategii v počítačové hře.
Velmi komplexní strategii.
S čísly.
Hodně čísly.
Já dopiju čaj.
A říkám opatrně:
„Kolik je osm plus sedm?“
Kluk bez zvednutí hlavy odpoví:
„Patnáct.“
Já se usměju.
„Vidíš.“
Matka se zamyslí.
„Ano… ale důležité je, že jsme na něj netlačili.“
Já přikývnu.
A přemýšlím o jedné věci.
Možná jsme my dřív měli trochu víc pohlavků.
Ale nějakým záhadným způsobem jsme zvládli domácí úkoly bez rodinné terapie.
A hlavně bez dinosaurů v matematice.
