Článek
Seděl naproti mně, nohy na stole, v ruce telefon, který by v mém mládí zaplatil půlku baráku, a s výrazem zenového mistra mi vysvětloval, že práce je přežitek. Prý existuje něco jako „work-life balance“, což jsem si nejdřív myslel, že je nový druh váhy na maso.
„Dědo, já nechci pracovat, já si chráním energii,“ povídá.
Podíval jsem se na něj. Energie měl evidentně dost – hlavně na to, aby tři hodiny denně komentoval videa lidí, co komentují jiná videa.
Za nás byla energie jednoduchá věc. Buď jsi ji měl, nebo jsi dostal přes hubu a měl jsi ji taky, jen jinak. Nikdo si ji „nechránil“. My jsme ji spotřebovávali. Ráno v práci, odpoledne na zahradě a večer v hospodě, kde jsme ji zase doplňovali způsobem, který dnešní generace nazývá „toxickým prostředím“.
On mi začal vysvětlovat, že jeho generace už to má jinak. Že nechce být součástí systému. Že nechce vyhořet. To mě zaujalo. Já jsem vyhořel několikrát – jednou když mi shořela kůlna a podruhé když mi žena našla výplatní pásku. A stejně jsem druhý den šel do práce.
Prý existují lidé, co vydělávají tím, že „jsou online“. Tady jsem zpozorněl. On je online pořád. Takže logicky – kde jsou ty peníze? Odpověď byla fascinující: „To přijde.“ Ano. Stejně jako důchod. Jednou.
Když jsem se ho zeptal, z čeho chce žít, řekl mi, že „něco vymyslí“. To je zajímavá strategie. Já jsem celý život myslel, že nejdřív musíš něco dělat a pak z toho žiješ. Evidentně jsem to dělal obráceně.
Pak přišla ta věta o energii. Řekl to tak klidně, jako by právě objevil nový fyzikální zákon. „Já si chráním energii.“
Podíval jsem se na router. Ten si energii nechránil vůbec. Blikal jako vánoční stromeček a zásoboval celý dům nesmysly.
A tehdy mě to napadlo.
Vstal jsem, došel k zásuvce a vypnul Wi-Fi. Bez dramatu. Bez projevu. Jen cvak.
„Dědo, co děláš?!“ vyskočil, jako by ho právě někdo odpojil od kyslíku.
„Chráníš si energii,“ odpověděl jsem klidně. „Tak jsem ti odstranil největšího žrouta.“
Následovalo něco, co bych nazval existenciální krizí v přímém přenosu. Najednou nevěděl, co dělat. Prošel si všechny fáze – popření, vztek, smlouvání. Dokonce se pokusil otevřít knihu. Knihu! To jsem neviděl od revoluce.
„A co mám jako dělat?“ zeptal se po chvíli.
Podíval jsem se na něj a řekl: „Třeba pracovat. To je taková stará metoda, jak si zajistit, že budeš mít kde chránit energii.“
Seděl tam, přemýšlel a já jsem skoro viděl, jak se mu v hlavě pomalu rozsvěcí. Ne Wi-Fi. Skutečná myšlenka.
Druhý den ráno se mě zeptal, jestli by mi mohl pomoct na zahradě. Málem jsem spadl ze židle. Samozřejmě jsem souhlasil. Dal jsem mu hrábě. Nevěděl, jak se drží. Ale snažil se.
Po hodině přišel a říká: „Dědo, to je docela náročný.“
„Ano,“ odpověděl jsem. „Tomu se říká život.“
Wi-Fi jsem mu zapnul až večer. Ne jako trest. Jako odměnu. A víte co? Tentokrát u toho neseděl celý den.
Možná jsem starý. Možná ničemu nerozumím. Ale jednu věc vím jistě – energie se nechrání tím, že neděláš nic. Energie se vytváří tím, že něco děláš. A občas tím, že někomu vypneš internet.
Preventivně.
