Článek
Pamatuju si dobu, kdy kouření mělo jasná pravidla. Smrdělo to všem stejně. Tabák, popel, studený kouř, lehká deprese. Když někdo kouřil, věděl jsi, na čem jsi. Smrdí to? Ano. Je to zdravé? Ne. Je to upřímné? Stoprocentně.
Dneska stojím na zastávce a někdo vedle mě začne „kouřit“. Ale nevypouští kouř. Vypouští mlhu. Vůni. Aromatickou mlhovinu s příchutí manga, karamelu a psychologického klamu.
Elektronická cigareta. Neboli ponožka budoucnosti.
Nevím, co to je, ale vím, že to smrdí. Ne jako cigareta. Ta smrdí po smrti. Tohle smrdí po marketingu.
Jednou je to jahoda. Pak meloun. Pak „lesní mix“. V reálu to vždycky voní stejně: jako když někdo zapomene sportovní tašku v autě během léta.
A všichni u toho vypadají strašně spokojeně. Nasávají, vyfukují, kouří světélkující tyčku jak světelný meč a tváří se, že právě zachraňují své zdraví.
„To není kouření, to je vapování.“
Aha. Takže to není smrad, to je aroma. Není to závislost, to je lifestyle. Není to kouř, to je pára. Není to zlozvyk, to je komunita.
Dřív ses šel schovat na balkon, když jsi kouřil. Dneska ti lidi kouří pod nosem a ještě se tváří, že ti dělají službu, protože to voní.
Nevoní. Nikdy to nevonělo. Jen to není cítit jako popel, ale jako chemická cukrárna.
Je to strašně zvláštní paradox. Všichni chtějí být zdravější, ale zároveň chtějí kouřit. Tak si vymysleli kouření, které se tváří, že není kouření.
Je to jak pít rum, který se jmenuje „vitaminový nápoj“.
A nejhorší je ta kombinace vůní. Stojí pět lidí, každý má jinou příchuť. Jeden jahoda, druhý cola, třetí něco, co se jmenuje „blue ice storm“. Vznikne z toho pach, který připomíná dětský narozeninový dort v krematoriu.
A nikdo se nad tím nepozastaví. Protože je to moderní. Protože to bliká. Protože to má aplikaci. Protože to má USB nabíjení.
Ano, i kouření dneska potřebuje kabel.
Dřív jsi potřeboval zapalovač. Dneska potřebuješ nabíječku. Když se ti vybije elektronka, nekouříš. Jsi offline kuřák.
Celá tahle kultura kolem elektronických cigaret je vlastně strašně roztomilá. Lidi, co si myslí, že když něco smrdí po vanilce, tak to nemůže být škodlivé. Protože vanilka je přece v cukroví.
Jenže tady ji inhaluješ. Do plic. Každý den. A ještě si myslíš, že jsi lepší než starý kuřáci.
„Já nekouřím, já vapuju.“
Jo, a já nepiju, já ochutnávám alkohol.
Navíc to má jeden krásný efekt: už ani nepoznáš, kdo kouří. Dřív jsi viděl kouř, cítil tabák, věděl jsi, odkud to jde. Dneska se někde objeví oblak borůvkové mlhy a ty nevíš, jestli je to člověk, nebo porucha v matrixu.
A když si dovolíš říct, že ti to smrdí, tak jsi za starého blbce. Protože přece „to voní“. Protože je to „jen pára“. Protože „to není tak hrozné jako cigarety“.
Ano. Je to jiný druh hroznosti. Modernější. Barevnější. S příchutí.
Dřív kuřák smrděl po kouři. Dneska smrdí po cukrové vatě s traumatem.
A víš, co je na tom nejvtipnější? Že i když to všichni berou jako strašně cool věc, tak za dvacet let se na to budeme dívat stejně, jako se dneska díváme na lidi, co v padesátých letech kouřili v letadle.
Budeme se divit, jak to mohlo někomu přijít normální. Jak mohlo být v pořádku foukat jahodovou mlhu cizím lidem do obličeje a myslet si, že je to v pohodě.
Takže až zase budu stát na zastávce, někdo vedle mě vypustí oblak „lesního smoothie“ a já se nadechnu ponožky budoucnosti, tak si jen pomyslím:
Aspoň klasická cigareta byla upřímná. Smrděla, zabíjela a nikdo si na nic nehrál. Tohle je smrad s marketingem. A to je, upřímně, ještě horší. Protože u toho všichni dělají, že je to pokrok. A přitom to pořád jen smrdí. Akorát digitálně.
