Článek
Pamatuju si dobu, kdy jídlo mělo jediný smysl: aby tě zasytilo. Aby bylo teplé, chutné a ideálně levné. Nikdo ho nefotil. Nikdo ho neotáčel ke světlu. Nikdo neřešil kompozici knedlíku.
Dneska si sednu do restaurace a připadám si jak na focení do katalogu IKEA. Lidi si sednou, přinesou jim jídlo a první reakce není „hm, to vypadá dobře“, ale „počkej, nesmíš na to sahat, musím to vyfotit“.
A já tam sedím, koukám na studnoucí řízek a říkám si: tohle už není gastronomie, to je paparazzi pro brambory.
Než se mladý člověk vůbec dotkne vidličky, jídlo projde minimálně pěti fázemi:
- Fotka shora.
- Fotka z boku.
- Detail na omáčku.
- Video, jak se do toho řízne.
- Story s hudbou.
A pak teprve možná jí. Pokud už to není studené a pokud se mezitím neunavil.
Dřív se čekalo na jídlo. Dneska čeká jídlo na tebe. A nesmíš ho zklamat. Musí být dost hezké, aby šlo na internet. Když není fotogenické, je to skoro urážka.
Já si objednám guláš. Přinesou ho. Voní. Těším se. A vedle mě holka říká klukovi:
„Nesahej na to, ještě jsem to nedala na Instagram.“
Takže guláš stojí. Chladne. Čeká na svůj digitální debut.
To je jak casting na Miss World, akorát místo lidí soutěží svíčková.
Nejhorší je, že už se to považuje za normální. Když nefotíš jídlo, jsi podezřelý. Jako bys ho jedl načerno. Jako by bez fotky neexistovalo.
„To jsi nevyfotil?“
„Ne.“
„Tak to je škoda, to vypadalo tak dobře.“
Škoda? Pro koho? Pro žaludek ne. Ten je spokojenej. Pro svět? Ten o jeden burger míň přežije.
My jsme kdysi měli úplně jiný rituál. Přišlo jídlo, řeklo se „dobrou chuť“ a začalo se jíst. Žádné „vydrž“, žádné „ještě moment“, žádné „musím najít lepší světlo“.
Dneska se u stolu nejdřív řeší světlo. Pak úhel. Pak filtr. A až úplně na konci chuť.
A to je přesně ten posun. Jídlo už není jídlo. Je to obsah. Content. Materiál pro sociální sítě. Potrava pro algoritmus dřív než pro žaludek.
Dřív sis dal oběd. Dneska „sdílíš gastronomický zážitek“.
Já nechci sdílet zážitek. Já chci sníst maso.
Celé to focení má ještě jednu krásnou vlastnost: zdržuje všechny ostatní. Sedíš u stolu, máš hlad, ale čekáš, než si někdo udělá patnáct fotek. A běda, když se pohneš, protože „tam lezeš do záběru“.
Promiň, že existuju v restauraci, kde ty natáčíš dokument o svém salátu.
Největší absurdita je, že většina těch fotek je úplně stejná. Talíř. Jídlo. Ruka. Stůl. Konec. Nikdo se na to reálně nedívá. Všichni jen scrollují dál. Ale všichni to musí udělat. Povinný rituál moderní doby.
Je to jak náboženství. Když jídlo není vyfocené, nebylo posvěcené. Neprošlo obřadem. Nemá smysl.
Dřív se lidé modlili před jídlem. Dneska se fotí.
A víš, co je nejhorší? Že už se ani nesmíš začít jíst bez dovolení. Když se dotkneš jídla dřív, než proběhne focení, jsi barbar. Zničil jsi kompozici. Rozbil jsi estetiku.
To, že máš hlad, je druhořadé. Hlavní je, aby byl obsah.
Takže já sedím, koukám na talíř, který chladne, a vedle mě někdo řeší, jestli je lepší filtr Valencia nebo Clarendon.
A v tu chvíli mi dochází, že jsme se posunuli do světa, kde už ani nežereme pro sebe. Jíme pro publikum. Pro lidi, co tam nejsou. Pro cizí lidi na internetu, kteří nás vlastně vůbec nezajímají.
Jídlo se změnilo z potřeby na vystoupení.
Já nechci vystupovat. Já nechci dokumentovat. Já nechci budovat značku přes špagety.
Já chci jíst. V tichu. Bez blesku. Bez hashtagu. Bez toho, aby někdo křičel: „Počkej, ještě jsem to nedala na story!“
Takže klidně si foťte. Sdílejte. Archivujte. Budujte digitální muzeum svých obědů.
Já mezitím sním svůj řízek. Teplý. Skutečný. A jediné, kam ho pošlu, je do žaludku. Ne na Instagram. A už vůbec ne s filtrem.
