Článek
Pamatuju si dobu, kdy bylo na světě pár jednoduchých pravidel. Nepůjčuješ si cizí auto bez dovolení. Nejíš poslední řízek. A v metru stojíš vpravo, chodíš vlevo. Hotovo. Fungovalo to desítky let, bez aplikace, bez workshopu a bez státní dotace.
A pak přišla nová generace. Generace, která dokázala zničit i eskalátor.
Dneska přijdu do metra, spěchám, v ruce kafe, v hlavě existenční krize a co vidím? Na levé straně eskalátoru stojí holka s telefonem. Vedle ní kluk s batohem. Před nimi další dva. Všichni stojí. Vlevo. Jak sochy. Jak památník blbosti.
A já si říkám: Tak jo. Evoluce skončila. Darwin se může jít bodnout. Už se nevyvíjíme. My už jen čekáme, až nám dojdou baterky.
Kdysi eskalátor fungoval jako dálnice. Pravý pruh stání, levý pruh pro ty, co mají nohy, cíl a aspoň minimální smysl pro život. Dneska je to parkoviště. Lidi stojí všude. Vpravo, vlevo, šikmo, napříč. Jak kdyby čekali na vlak do nebe.
A když je požádáš: Promiňte, mohl bych projít?
Tak se na tebe podívají, jako bys je požádal o ledvinu.
Jeden se ani nehne. Druhej sundá sluchátka a řekne: A kam tak spěcháte?
No třeba do práce, ty filozofe. Ne každý má meeting s terapeutem v jedenáct a brunch ve dvanáct.
Nejhorší je, že to nejsou žádní bezdomovci nebo turisté z Marsu. To jsou normální lidi. Vystudovaní. S diplomem. S profilem na LinkedInu. Lidi, co zvládnou prezentaci v PowerPointu, ale nezvládnou stát na správné straně schodů.
A pak přijde argument: Ale v zahraničí už se tak nestojí!
No jistě. V zahraničí taky jedí hmyz a mají tři záchody na jednu kočku. To neznamená, že to chci doma.
My jsme měli systém. Jednoduchý. Funkční. A nikdo ho neměnil. Až teď. Bez referenda. Bez debaty. Prostě jednoho dne se někdo rozhodl, že bude stát vlevo. A ostatní si řekli: Tak jo, já taky. A bylo po civilizaci.
Tohle není jen o metru. To je symptom. Tohle je přesně ten typ drobnosti, na které poznáš, že svět se rozpadá potichu. Ne válkou. Ne meteoritem. Ale tím, že lidi přestanou chápat základní pravidla soužití.
Stojí v dveřích. Zastaví se hned za turniketem. Neuhnou. Nevidí. Neřeší. Hlavně že mají v ruce telefon a hledají, jestli jim někdo nenapsal, že jsou výjimeční.
My jsme nebyli výjimeční. My jsme byli normální. A to stačilo.
Dneska je každý hlavní postava vlastního filmu. Každý má svůj příběh, své tempo, své pocity. A zbytek světa ať se přizpůsobí. Klidně ať se zadusí na schodech.
Kdysi když jsi někomu překážel, tak ses omluvil. Dneska se na tebe dívají, proč jim narušuješ osobní prostor. Na veřejném eskalátoru. V ranní špičce. To už není individualismus, to je kolektivní lobotomie.
A nejhorší je, že už se ani nikdo nediví. Lidi stojí vlevo a všichni to přijali. Jako že jo, tak to teď je. Svět se změnil. Zvykni si. Neotravuj.
Ale já se nezvyknu. Já si budu dál myslet, že když někdo stojí vlevo, tak je to kulturní selhání. Že když někdo blokuje schody, tak blokuje i budoucnost lidstva.
Protože jestli nejsme schopní udržet pravidlo „stůj vpravo, choď vlevo“, tak jak chceme zvládnout klimatickou krizi, umělou inteligenci nebo mezilidské vztahy?
Nezvládneme. My nezvládneme ani eskalátor.
Takže ano. Evoluce skončila. Už se nikam neposouváme. Jen stojíme. Vlevo. Všichni. A čekáme, až to celé někdo vypne. Ideálně někde nahoře u výstupu. Ale samozřejmě tam bude stát fronta. A nikdo se nepohne.
