Článek
Pamatuju si dobu, kdy měl pes jednu základní funkci: běhat. Čtyři nohy, ocas, jazyk venku, pohyb, špína, radost. Pes byl zvíře. Ne dítě. Ne projekt. Ne náhrada smyslu života.
Dneska jdu po ulici a vidím kočárek. Automaticky čekám mimino. Něco malého, co pláče, slintá a má před sebou minimálně osmnáct let existence. Nakouknu dovnitř a tam… čivava. V dece. S polštářkem. S výrazem, že má lepší život než já.
Pes. V kočárku. Na vzduchu. Bez práce.
A majitelka se tváří, jako že je to to nejpřirozenější na světě. Jako by evoluce vždycky směřovala k tomu, že zvíře, které má čtyři nohy, přestane chodit a nechá se vozit.
„On už je unavenej,“ říká.
Unavenej z čeho? Z ležení doma na gauči?
Když je pes unavenej, tak si má lehnout. To je jeho hlavní dovednost. Ne se nechat vozit jak francouzská aristokracie před revolucí.
Celý tenhle fenomén je vlastně strašně symbolický. Lidi nemají děti. Mají psy. Ale ne obyčejné psy. Mají „chlupaté děti“. A s dětmi se zachází tak, že se vozí, oblékají, fotí a dávají na sociální sítě.
Pes dneska není pes. Pes je projekt osobnosti. Pes je terapie. Pes je náhrada vztahu, smyslu, rodiny, někdy i rozumu.
A kočárek je vrchol. To už není láska ke zvířeti. To je psychologický experiment.
Protože dítě v kočárku je logické. Nemá zuby, nemá rovnováhu, nemá plán. Pes má zuby, rovnováhu i plán. Ten plán je běžet k prvnímu stromu a očuchat ho.
Ale ne. Dneska pes jede v kočárku, aby se neunavil. Aby si nezašpinil tlapky. Aby náhodou nezažil realitu.
Dřív se venčili psi. Dneska se venčí majitelé. Pes je jen rekvizita.
Nejlepší je, když mají ještě pláštěnku. Na psa. V kočárku. Protože by mohl zmoknout. Pes. Zvíře, které vzniklo venku.
To je jak dát rybě deštník.
Celá tahle kultura je postavená na tom, že jsme si začali plést péči s infantilizací. Myslíme si, že když z něčeho uděláme mimino, tak tomu dáváme lásku. Ve skutečnosti tomu bereme funkci.
Pes má běhat. Ne se vozit. Dítě má růst. Ne zůstat v kočárku celý život. Ale dneska je všechno obráceně. Děti nejsou, psy vozíme.
A pak se divíme, že společnost stárne, vymírá a řeší existenciální krizi skrz čivavu v růžové dece.
Největší absurdita je, že ti samí lidi říkají:
„Dítě bych teď nezvládl, to je hrozná zodpovědnost.“
Ale zvládnou psa, který má:
- oblečky na každé roční období,
- speciální stravu bez lepku,
- psychologa na separační úzkost,
- kočárek s odpružením.
To není pes. To je startup.
A pak přijdeš domů a slyšíš, jak si někdo stěžuje, že mladí nemají vztah k přírodě. Jak by ho měli mít, když i zvíře, co patří ven, jsme zavřeli do kočárku a udělali z něj pokojovou dekoraci?
Pes v kočárku je pro mě symbol konce zdravého rozumu. Je to chvíle, kdy si lidstvo řeklo: už ani zvířata nemusí chodit, my je odvezeme.
Je to svět, kde:
- psi nechodí,
- děti nejsou,
- a dospělí si hrají na rodiče s tvorem, který by nejradši běžel pryč.
Takže ano. Když vidím psa v kočárku, vždycky si pomyslím to samé:
Dítě by v tom kočárku mělo aspoň šanci, že z něj vyroste člověk.
Pes z něj vyroste maximálně influencer. A majitel? Ten už dávno zůstal sedět v tom kočárku taky. Jen větším. Mentálním. A bez šance vystoupit.
