Článek
Mám pocit, že celý systém je postavený na tom, že se nebudu bránit. Ne že bych byl slabý, ale jsem vychovaný. A to je horší. Slabý člověk se aspoň někdy vzepře. Vychovaný člověk se omluví, usměje se a zaplatí.
Celý život mě učili, že mám být slušný. Že se nemám hádat, nemám zvyšovat hlas, nemám být konfliktní. Že když mi někdo něco nabízí, mám ho vyslechnout. Že když mi někdo něco vysvětluje, mám přikyvovat. Že když mi někdo něco předloží k podpisu, mám věřit, že to myslí dobře.
A teď mám pocit, že přesně na tomhle je postavená celá ekonomika.
Systém nefunguje na hloupých lidech. Funguje na slušných lidech. Na těch, co nechtějí být nepříjemní. Co nechtějí zdržovat. Co nechtějí dělat scény. Co nechtějí vypadat jako potížisti. Takže radši zaplatí poplatek, který nechápou, než aby se ptali, co to vlastně je.
Já jsem ideální zákazník. Ne proto, že bych měl peníze. Ale proto, že se stydím říct ne. Protože mám v hlavě nastavené, že odmítnout je neslušné. Že klást otázky je otravné. Že trvat na svém je nezdvořilé.
Takže když mi někdo pošle dopis, že se mění podmínky, já si neřeknu „proč“. Já si řeknu „no jo, zase se něco mění“. Když mi někdo zavolá s nabídkou, já si neřeknu „nezajímá mě to“. Já si řeknu „tak ho aspoň vyslechnu“. A když mi někdo předloží smlouvu, já si neřeknu „dej mi čas“. Já si řeknu „nechci zdržovat“.
Celý systém počítá s tím, že budu unavený. Že nebudu mít energii studovat podmínky. Že nebudu mít sílu hádat se s úředníkem, operátorem, bankou nebo pojišťovnou. Že mi bude jednodušší zaplatit o pár stovek víc než se půl hodiny dohadovat.
A mají pravdu. Je to jednodušší. Ale taky je to přesně to, na čem se to celé točí.
Systém nefunguje na tom, že tě někdo brutálně okrade. Funguje na tom, že tě oškube po drobných. Poplatek tady, přirážka tam, „služba navíc“, „administrativní náklady“, „komfortní balíček“. Všechno je to tak malé, že se ti nechce protestovat. Ale dohromady je to tak velké, že se pak divíš, kam se ti ten důchod vlastně ztratil.
Nikdo mi nikdy neřekl: „Chceme vás využít.“
Všichni mi říkají: „Chceme vám pomoct.“
Pomůžou mi optimalizovat tarif. Pomůžou mi zlepšit podmínky. Pomůžou mi ušetřit. Pomůžou mi investovat. Pomůžou mi žít kvalitněji. A já mám pocit, že jediné, co se skutečně optimalizuje, je jejich zisk.
Ale všechno je zabalené do tak hezkých slov, že se skoro stydím pochybovat. Protože kdo jsem já, abych zpochybňoval odborníka? On má grafy, tabulky, certifikáty. Já mám jen pocit v břiše, že to celé nějak smrdí.
Jenže pocit v břiše není oficiální argument.
Celý systém je nastavený tak, aby odpor byl nepohodlný. Když se chceš bránit, musíš:
– čekat na lince,
– vyplňovat formuláře,
– psát maily,
– vysvětlovat znovu a znovu,
– dokazovat, že máš pravdu.
A to je přesně to, co se mi nechce. Ne proto, že bych byl hloupý. Ale proto, že jsem unavený. A systém ví, že unavený člověk je ideální člověk. Nehádá se. Nepátrá. Nepřemýšlí. Platí.
Když jsem byl mladý, myslel jsem si, že svoboda znamená, že si můžu vybrat. Dneska mám pocit, že svoboda znamená hlavně to, že si můžu vybrat, komu budu platit. Ale platit budu tak jako tak.
Největší trik systému není v tom, že ti něco vezme. Největší trik je v tom, že tě přesvědčí, že je to normální. Že takhle to prostě chodí. Že se s tím nedá nic dělat. Že nemá cenu se rozčilovat. Že všichni to tak mají.
A my, vychovaní důchodci, tomu uvěříme. Protože jsme celý život poslouchali, že máme držet krok, přizpůsobit se, nebýt pozadu, nerušit.
Tak nerušíme. Platíme. Přikyvujeme. A říkáme si, že hlavně chceme mít klid.
Jenže ten klid nás stojí čím dál víc.
A tak mám čím dál silnější pocit, že celý systém není postavený na zákonech, pravidlech nebo spravedlnosti. Je postavený na lidské povaze. Na slušnosti. Na únavě. Na strachu z konfliktu. Na tom, že radši budu vypadat jako hodný blbec než jako nepříjemný člověk.
A možná je to celé geniální. Protože systém nepotřebuje násilí. Stačí mu, že se nebudeme bránit sami.
A já, starý dědek, jsem si až teď uvědomil jednu věc: že nejdražší vlastnost v dnešním světě není hloupost. Je to slušnost bez hranic. Protože ta se dá využít úplně nejlíp. A úplně nejtišeji.
