Článek
Mám pocit, že celý trh počítá s tím, že už nemám sílu se hádat. Ne že bych byl úplně bez energie, ale už ji používám rozumně. Třeba na vstávání ze židle, hledání brýlí a přemýšlení, proč jsem vlastně přišel do kuchyně. A to mi zabere většinu denního výkonu.
Na hádání už mi prostě nezbývá kapacita.
Dřív jsem se hádal rád. V práci, v hospodě, doma. Měl jsem argumenty, hlas, chuť, čas. Když mi někdo tvrdil blbost, tak jsem mu ji rozebral, složil a ještě mu ji vrátil s úrokem. Dneska, když mi někdo tvrdí blbost, tak si řeknu: „No dobře, hlavně ať už to skončí.“
A přesně s tím trh počítá.
Trh dneska není postavený na tom, že mě přesvědčí. Trh je postavený na tom, že mě unaví. Nechce, abych souhlasil. Stačí, když nebudu protestovat. Stačí, když se mi nebude chtít. Stačí, když budu mít pocit, že boj by byl horší než prohra.
A to je geniální strategie.
Protože hádat se dneska znamená:
– volat na infolinku,
– čekat dvacet minut,
– vysvětlovat problém,
– poslouchat omluvu,
– přepojení na jiného operátora,
– znovu vysvětlovat problém,
– dostat odpověď, která nic neřeší.
A to všechno kvůli částce, která je menší než cena oběda. Takže si to spočítáš. Ne v penězích, ale v nervech. A vyjde ti, že je levnější zaplatit než se bránit.
Celý systém je nastavený tak, aby odpor byl energeticky náročný. Aby ses musel hodně snažit, když chceš mít pravdu. Aby bylo jednodušší kývnout než se ptát. Aby bylo pohodlnější přijmout nesmysl než ho rozporovat.
Já jsem ideální zákazník. Ne proto, že bych byl hloupý. Ale proto, že jsem unavený. A unavený člověk je nejcennější komodita. Unavený člověk nepřemýšlí, neanalyzuje, nehádá se. Unavený člověk platí.
Když mi přijde účet, který mi nesedí, první myšlenka není „reklamace“. První myšlenka je „ach jo“. A to „ach jo“ je přesně ten moment, kdy trh vítězí. Protože v tom „ach jo“ je všechno: rezignace, smíření i lehká nenávist k sobě samému.
Trh ví, že se mi nechce číst malé písmo. Trh ví, že se mi nechce volat. Trh ví, že se mi nechce psát maily. Trh ví, že se mi nechce dokazovat, že mám pravdu. Trh ví, že už nemám chuť bojovat o drobnosti.
A tak ty drobnosti postupně rostou.
Poplatek tady. Navýšení tam. Služba navíc, o kterou jsem nežádal. Automatické prodloužení, o kterém jsem nevěděl. Balíček, který jsem nikdy nepotřeboval. Všechno po malých kouskách, aby mě to nebolelo najednou. Abych si řekl: „To nestojí za řešení.“
Jenže ono to za řešení stojí. Ale já už na to nemám sílu.
Největší ironie je, že celý život mě učili, že mám být aktivní občan. Že se mám ozvat. Že se mám bránit. Že mám bojovat za svá práva. A teď, když bych to potřeboval nejvíc, mám pocit, že systém je nastavený přesně proti tomu.
Ne proti mým právům. Proti mojí energii.
Systém nepotřebuje, abych byl hloupý. Stačí, když budu unavený. Stačí, když budu slušný. Stačí, když nebudu chtít dělat problémy. Stačí, když si budu říkat: „Hlavně klid.“
A já ten klid chci. Upřímně. Ve stáří už člověk netouží po revoluci. Touží po tichu. Po rutině. Po tom, aby mu nikdo nekomplikoval život víc, než je nutné. A přesně na to trh sází.
Protože ví, že když mi nabídne boj, radši ustoupím. Když mi nabídne formulář, radši zaplatím. Když mi nabídne možnost se hádat, radši si postěžuji doma u stolu.
Celý ten moderní svět je vlastně jedna obrovská zkouška výdrže. Ne inteligence. Ne spravedlnosti. Výdrže. Kdo má víc energie, ten vyhraje. A já už vím, že proti korporacím, institucím a systémům energii nemám.
Já mám maximálně sílu uvařit si kafe, přečíst si noviny a zanadávat si v duchu.
Takže když se mě někdo zeptá, proč se nebráním, odpověď je jednoduchá: ne proto, že bych nevěděl, že mě někdo trochu okrádá. Ale proto, že celý trh počítá s tím, že už nemám sílu se hádat.
A co je na tom nejsmutnější?
Že má pravdu. A že to ví. A že na tom postavil celý obchodní model.
