Článek
Pamatuju si dobu, kdy tepláky měly jasně vymezené teritorium. Byt. Chalupa. Tělocvična. Maximálně vynést odpadky v osm večer, když tě nikdo neuvidí a doufáš, že sousedi už spí.
Tepláky byly oblečení, které sis vzal, když jsi se vzdal. Když jsi byl nemocný. Když jsi měl kocovinu. Když jsi už neměl sílu předstírat, že jsi součástí společnosti.
Dneska? Dneska vyjdu do města a mám pocit, že jsem se omylem ocitl v hromadném výběhu pacientů z léčebny. Tepláky všude. Na mladých, na starých, na lidech, co jdou do kanceláře, na lidech, co jdou na schůzku, na lidech, co si jdou „jen tak sednout do bistra“.
A nejlepší je, že už to ani nejsou klasické tepláky. Teď se tomu říká „streetwear“. Nebo „athleisure“. Což je jen sofistikovaný název pro to, že jsi líný se převléknout.
Já tomu říkám pyžamo s ambicemi.
Dřív když jsi šel do města, tak ses oblékl. Ne do gala, ale slušně. Kalhoty. Košile. Boty, co nevypadají jako pantofle. Byl to základní projev respektu – k sobě i k ostatním.
Dneska je respekt nahrazen pohodlím. Hlavní životní hodnota: aby nic netlačilo. Ani kalhoty, ani boty, ani svědomí.
Mladí dneska chodí v teplákách do práce. Do open space kanceláře, kde se řeší milionové zakázky, sedí lidi v oblečení, ve kterém by dřív nikdo nevynesl ani psa. A ještě se tomu říká „firemní kultura“.
Kultura? To není kultura. To je kolektivní rezignace na to, že bychom se mohli snažit vypadat jako dospělí lidé.
Nejhorší je, že tepláky už nejsou signál. Dřív když jsi viděl někoho v teplákách ve tři odpoledne ve městě, tak jsi věděl: něco je špatně. Buď je nemocný, nebo bez práce, nebo má životní krizi.
Dneska nevíš nic. Možná jde na důležitou poradu. Možná má rande. Možná je to CEO startupu. Možná jde jen pro bubble tea. Všechno vypadá stejně.
Zmizela hranice mezi doma a venku. Mezi soukromím a veřejností. Mezi „jsem na gauči“ a „jsem mezi lidmi“. Všechno je jeden velký obývák. Jen s víc cizími lidmi.
A když si dovolíš říct, že to není úplně vkusné, tak jsi hned označený za zpátečníka. „Co řešíš, hlavně že je to pohodlné.“
Ano. Pohodlné. I pampersky jsou pohodlné. Ale taky s nimi nechodíš do divadla.
Celá tahle tepláková revoluce je vlastně symptom něčeho většího. Už se nechceme snažit. Už se nechceme přizpůsobovat. Už nechceme vypadat dobře. Chceme se cítit dobře. A ideálně bez jakékoliv námahy.
Móda, co vznikla z lenosti, se teď tváří jako životní styl.
A víš, co je na tom nejironičtější? Tepláky dneska nejsou ani levné. Dřív stály dvě stovky na doma. Dneska stojí tři tisíce a jmenují se „premium joggers“. Takže lidi zaplatí majlant za to, aby vypadali, jako že se právě probudili po dvanáctihodinovém spánku.
Dřív se člověk snažil vypadat líp, než se cítí. Dneska se snaží vypadat přesně tak mizerně, jak se cítí uvnitř.
A to není jen o oblečení. To je o přístupu k životu. Tepláky jsou uniforma generace, která nechce formu, chce komfort. Nechce strukturu, chce volnost. Nechce hranice, chce gumu v pase.
Takže mladí chodí v teplákách do města. Do restaurací, do kin, do kanceláří, na schůzky. A já se na ně dívám a říkám si:
Dřív to byl signál nouze.
Dneska je to móda.
A zítra? Zítra už možná budeme chodit rovnou v županu. Protože když už jsme rezignovali na kalhoty, tak proč se vůbec snažit předstírat, že jsme civilizace. Stačí guma v pase a iluze, že pohodlí je nový smysl života.
