Článek
Stojím u vchodu do baráku, otevřu dveře, proti mně mladý kluk. Kapuce, sluchátka, pohled upřený do mobilu, palce jedou jak na mistrovství světa v psaní nesmyslů. Podívá se na mě, projde kolem a nic. Ticho. Žádné dobrý den, žádné ahoj, žádné kývnutí hlavou. Prostě nic. Jako bych byl kus nábytku.
Ale o tři vteřiny později mi šlápne na nohu, skoro mě porazí a bez zvednutí očí řekne:
„Sorry.“
Sorry. Ne promiňte. Ne pardon. Ne omlouvám se. Sorry. Mezinárodní slovíčko pro lidi, co neumí mluvit, ale chtějí vypadat slušně.
To je přesně dnešní doba. Nezdraví se. Ale omlouvá se pořád. Hlavně anglicky. Ideálně bez očního kontaktu.
Dřív to fungovalo jednoduše. Vešel jsi do obchodu – pozdravil jsi. Vešel jsi do výtahu – pozdravil jsi. Potkal jsi člověka na chodbě – pozdravil jsi. Byla to základní verze lidství. Není třeba IQ, není třeba aplikace, stačila pusa a jedno slovo.
Dneska? Ticho. Všichni jsou ve vlastním světě. Všichni jsou „busy“. Všichni mají sluchátka, i když nic neposlouchají. Jen aby náhodou nemuseli komunikovat s realitou.
Ale jakmile do tebe narazí?
„Sorry.“
Jakmile ti zavřou dveře před nosem?
„Sorry.“
Jakmile ti vrazí košíkem do lýtka v supermarketu?
„Sorry, bro.“
Takže zdravit neumí, ale omlouvat se už mají v malíčku. To je evoluce naruby. Nejdřív se omlouváš, pak teprve zjišťuješ, s kým vlastně mluvíš.
Nejvíc mě fascinuje, že „sorry“ dneska neznamená vůbec nic. Je to jen zvuková výplň. Jako když počítač napíše „error“. Nikdo to nemyslí vážně. Nikdo se nezastaví. Nikdo se nepodívá do očí. Jen vypustí slovíčko a jede se dál.
Dřív když se člověk omlouval, tak se zastavil. Otočil se. Podíval se. Řekl „promiňte“ nebo „pardon“. Bylo v tom aspoň předstírání lidskosti.
Dneska se omluva říká v pohybu. Už při útěku. Už při scrollování. Už při další chybě.
Je to omluva bez vztahu. Bez kontaktu. Bez smyslu.
A pozdrav? Ten zmizel. Protože pozdrav vyžaduje uznat existenci druhého člověka. A to je dneska strašně nebezpečné. Co kdyby chtěl mluvit? Co kdyby byl skutečný?
Tak radši nic. Ticho. Nevidím, neslyším, nežiju.
Ale „sorry“ je bezpečné. „Sorry“ nic neznamená. „Sorry“ je univerzální guma na svědomí.
Můžeš srazit člověka, vylít mu kafe na boty, přejet ho koloběžkou, a když řekneš „sorry“, máš pocit, že je to vyřešené.
V ideálním případě ani nezpomalíš.
A nejvtipnější je, že kdybych já dneska pozdravil mladého „dobrý den“, tak se na mě podívá, jako bych ho oslovil latinsky. Jako bych mu chtěl prodat pojištění nebo ho naverbovat do sekty.
„Proč na mě mluvíš?“
Protože stojíš metr ode mě, ty digitální netopýre.
Mladí dneska umí tři věci perfektně:
- Scrollovat.
- Říkat „sorry“.
- Ignorovat lidi.
Pozdrav je pro ně sociální fax. Zastaralý protokol. Něco, co používali dinosauři a učitelé v devadesátkách.
Ale omluva? Ta je moderní. Ta je světová. Ta je krátká, rychlá a bez odpovědnosti.
Je to jak když aplikace spadne a napíše:
„Something went wrong.“
Ano, něco se pokazilo. Třeba základní slušnost.
Takže dneska už se nežije ve společnosti, ale v průchozím prostoru. Lidi kolem tebe nejsou lidi, ale překážky. A když do nějaké narazíš, tak řekneš „sorry“ a jedeš dál.
Bez zastavení. Bez pohledu. Bez uznání, že ten druhý vůbec existuje.
A já tam stojím, držím dveře, zdravím do prázdna, poslouchám „sorry“ od lidí, co mě ani nevidí, a říkám si:
Dřív se lidi zdravili a pak se případně omlouvali.
Dneska se lidi nevidí a omlouvají se preventivně.
To už není společnost.
To je multiplayer bez chatu.
Jen samé postavy, co do sebe naráží a říkají „sorry“, ale nikdy si neřeknou ani blbé „dobrý den“.
