Článek
Sedím v hospodě, dávám si klasiku, jedno pivo, žádný experiment, žádná pěna z květů pampelišky, prostě pivo. A vedle mě stojí kluk, tak dvacet pět, možná třicet, oblečený jak katalog „městský minimalismus“, a slyším ho, jak říká:
„Ty vole, šedesát korun za pivo, to už je fakt moc.“
A v té chvíli mu v ruce zazáří displej telefonu, který stojí víc než moje první auto.
Já se na něj dívám a přemýšlím, jestli je to sociální experiment, nebo nový druh humoru. Protože buď je ten kluk ironický génius, nebo absolutně ztracený v realitě.
Dřív, když si někdo stěžoval na cenu piva, tak to byl dělník po šichtě. Měl ruce od oleje, záda v háji a peněženku prázdnou. To dávalo smysl. Pivo bylo jeho jediný luxus.
Dneska si stěžuje člověk, který má:
- telefon dražší než moje televize,
- sluchátka, co umí víc než moje rádio,
- hodinky, co měří kroky, které stejně nikam nevedou,
- a tarif, za který bych měl internet na celý barák.
Ale pivo za šedesát? To je zlodějna. To je krize. To je důvod k revoltě.
„Dřív stálo pivo dvacet,“ říká.
Ano, a dřív taky nebyl internet v kapse, auta bez klíčů a lednička, co ti pošle notifikaci, že dochází mlíko.
Ale nějak se nevidí souvislosti. Technologie můžou zdražovat donekonečna, tam je to „investice“. Ale pivo, základní lidské právo, to má zůstat navždy levné. Ideálně zadarmo, protože „inflace je umělá“.
Je fascinující, jak moderní člověk vnímá peníze. Dát třicet tisíc za telefon? Normální. Dát šedesát korun za pivo? Skandál, skoro na žalobu.
Mladí dneska nemají problém utratit tisíce za věci, které za dva roky vyhodí. Ale utratit pár korun za něco, co reálně vypijí, stráví a zapamatují si, to je problém.
Největší paradox je, že ten telefon používají hlavně na to, aby si stěžovali na ceny. Takže si koupíš drahé zařízení, abys mohl psát na sociální sítě, že je všechno drahé. To je jak koupit si Ferrari a brečet, že benzín není zadarmo.
A když se ho zeptáš, kolik dal za mobil, tak řekne:
„No… to neřeš, to je jiný.“
Jiný jak? Telefon je investice do budoucnosti, pivo je investice do současnosti. A současnost je zřejmě méně důležitá.
Dřív se šetřilo na věcech, aby bylo na zážitky. Dneska se šetří na zážitcích, aby bylo na věci.
Lidi jsou schopní jíst instantní nudle, aby měli na nový model telefonu. Jsou schopní pít doma vodu z kohoutku, ale nosit boty za pět tisíc. Jsou schopní brečet nad pivem, ale každý měsíc platit čtyři streamovací služby, na které stejně nekoukají.
Celá tahle logika je postavená na tom, že digitální věci se nepočítají. Protože nejsou vidět. Peníze za aplikace, tarify, předplatné, upgrady… to je „jen pár stovek měsíčně“. Ale pivo je fyzické. Stojí před tebou. A má cenu napsanou křídou na tabuli. To bolí.
Takže se stane, že člověk, co má v kapse technologii z vesmíru, brečí nad cenou nápoje, který se vaří ze tří surovin už stovky let.
A pak přijde věta, která to celé zabije:
„Na tohle nemám, to je fakt drahý.“
Nemáš? Ty nemáš? Člověk s mobilem za třicet tisíc nemá na pivo?
Ne, ty nemáš problém s cenou piva. Ty máš problém s prioritama.
Ale to se dneska nenosí říkat nahlas. Dneska se říká, že „život je drahej“. Ano, život je drahej. Ale nějakým zázrakem se to netýká elektroniky, jen všeho, co voní po realitě.
Takže já sedím, piju své pivo, platím šedesát korun a vím přesně, za co platím. Za chuť. Za chvíli klidu. Za pocit, že jsem naživu, ne jen online.
A vedle mě stojí kluk s iPhonem, brečí nad cenou a přemýšlí, jestli si dá druhé. Protože by to znamenalo dalších šedesát korun.
Ale klidně si koupí nový kryt na mobil za osm stovek. Protože ten je „nutnej“. Pivo ne. Pivo je luxus.
A to je přesně ten svět, ve kterém žijeme:
technologie jsou potřeba,
jídlo je drahé,
pití je problém,
a realita je zbytečný výdaj.
