Článek
Kdysi dítě dostalo dřevěnou kostku a bylo šťastné. Postavilo věž, zbouralo ji, znovu postavilo. Dnes dostane tablet. A když mu spadne Wi-Fi, hroutí se civilizace.
Sedím v kavárně. Vedle u stolu rodina. Malý kluk, sotva mu dosáhnou nohy na zem, má před sebou tablet větší než jeho obličej. Oči přilepené, prst jezdí po displeji jak zkušený makléř na burze. Rodiče mezitím tiše pijí kávu. Klid. Ticho. Digitální dudlík funguje.
Jednou jsem byl svědkem scény v obchodě. Matka řekla: „Už dost, dej mi ten tablet.“ A nastal převrat. Křik, slzy, dramatický pád na zem. Dítě se svíjelo jak politik při odhalení účtenek. Nakonec tablet zůstal v dětských rukou. Demokracie prohrála.
Říkají tomu moderní přístup. Respektující výchova. Já tomu říkám kapitulace.
Neříkám, že dřív bylo všechno růžové. Taky jsme zlobili. Taky jsme zkoušeli hranice. Ale hranice existovaly. Byly pevné jak betonový sloup. Dnes jsou hranice gumové. Dítě si je natáhne podle potřeby.
„On je tak chytrý, umí odemknout telefon,“ chlubí se rodič. Skvělé. A umí říct dobrý den? Umí sedět pět minut bez obrazovky? Umí se nudit?
Nuda byla kdysi základní stavební kámen fantazie. Dnes je to nepřítel číslo jedna. Jakmile dítě vykáže známky nudy, rodič tasí zařízení. Tablet místo mozku. Aplikace místo představivosti.
Vidím to v MHD. Malé dítě sedí, sluchátka na uších, sleduje animovaný chaos. Vedle něj starší paní stojí. Dítě si jí nevšimne. Proč by mělo? V jeho světě existuje jen displej. Rodič se usmívá, hlavně že je klid.
Klid za jakou cenu?
Jednou jsem si dovolil poznámku. V parku. Chlapec kopal do stromu a rodiče řešili něco na telefonu. Řekl jsem: „Možná by stačilo mu to vysvětlit.“ Podívali se na mě, jako bych navrhl návrat do středověku.
Dneska se všechno vysvětluje. Dlouze. Jemně. S ohledem na dětské emoce. A výsledek? Pětiletý právník, který vám vysvětlí, proč nemusí uklízet hračky, protože „to není jeho odpovědnost“.
Malí diktátoři. Bez hlasování, bez opozice. Stačí jim baterie na 20 % a svět se točí kolem nich.
A největší ironie? Až vyrostou, budeme se divit, že nevydrží kritiku. Že čekají okamžitou odměnu. Že svět nereaguje na jejich přání do tří sekund jako aplikace.
Možná jsem starý. Možná nerozumím technologii. Ale rozumím jedné věci: dítě potřebuje hranice víc než aktualizaci softwaru. Potřebuje slyšet „ne“ a přežít ho.
Moderní výchova se bojí konfliktu. Bojí se slz. Bojí se toho, že dítě nebude spokojené. Jenže život není zákaznický servis.
Vidím rodiče, jak šeptají: „Hlavně ať je šťastný.“ Štěstí ale nevzniká z permanentní zábavy. Vzniká z překonání překážky. Z čekání. Z práce. Z nudy.
Tablet je pohodlný. Uklidní. Zabaví. Vyřeší scénu během vteřiny. Jenže každá taková vteřina je malý ústupek. Malý podpis pod smlouvou, kde rodič předává moc.
A já se dívám na ty malé tváře osvětlené modrým světlem a říkám si: kdo tady koho vychovává?
Nechci návrat rákosky ani povely na dvorku. Chci jen obyčejnou autoritu. Klidnou, pevnou, lidskou. Ne autoritu algoritmu.
Možná jsem bručoun z jiné doby. Ale až ti malí generálové s tabletem místo mozku vyrostou a zjistí, že svět nejde vypnout ani přepnout, bude pozdě na aktualizaci.
Moderní výchova je experiment. A děti nejsou aplikace, kterou lze restartovat.
Jenže to se zjistí až ve chvíli, kdy baterie dojde. A realita nemá nabíječku.
