Článek
Můj důchod je důkaz, že celý život pracovat se vyplatí hlavně státu. Ne mně, ne rodině, ne kvalitě mého stáří, ale státu. Já jsem byl takový dlouhodobý investiční projekt, do kterého jsem pravidelně posílal peníze, čas, zdraví a nervy, a teď se dívám na výnos a říkám si, že jsem měl radši koupit akcie rumu.
Celý život ti říkají: pracuj, buď poctivý, plať odvody, a jednou se ti to vrátí. Nikdo ti neřekne, že se ti to vrátí v podobě částky, která sotva pokryje nájem, léky a základní existenci bez větších kulturních ambicí, jako je třeba jíst maso víc než o víkendu.
Já jsem pracoval poctivě. Ne kradl jsem, ne šidil jsem, neodváděl jsem peníze do Karibiku. Odváděl jsem je pěkně doma, pravidelně, poslušně, s pocitem, že dělám něco správně. Stát mě měl rád. Tedy… měl rád moje odvody.
Teď mám pocit, že jsme byli v dlouhodobém vztahu, kde jsem já dával všechno a stát mi po čtyřiceti letech řekl: „Bylo to hezké, tady máš kapesné a hodně štěstí.“
Když si spočítám, kolik jsem za život odvedl na daních a pojištění, vyjde mi číslo, ze kterého by se dal postavit menší kulturní dům. Nebo aspoň dvě kruhové křižovatky. A já? Já si dneska rozmýšlím, jestli si koupím máslo nebo si radši nechám na léky.
Největší ironie je, že jsem byl přesně ten typ občana, co se vyplatí. Neprotestoval jsem, nestávkoval jsem, neodmlouval jsem. Chodil jsem do práce, držel hubu a krok a věřil, že systém je nastavený tak, aby to mělo smysl. A ono to smysl mělo. Pro systém.
Dneska už chápu, že stát není rodič. Stát je spíš takový spolubydlící, co s tebou bydlí třicet let, bere ti polovinu jídla z lednice a pak se odstěhuje s tím, že ti nechá starou mikrovlnku a popřeje hezký zbytek života.
Můj důchod je takový symbolický. Neříká „děkujeme za vaši práci“. Spíš říká „děkujeme, že jste už nepotřebný, ale ještě vás nechceme úplně nechat umřít“. Je to taková státní verze minimální slušnosti.
Nejvíc mě baví, když slyším řeči o tom, že „důchodci jsou zátěž systému“. To mě vždycky rozesměje. Já jsem byl čtyřicet let ten systém. Já jsem ho platil, udržoval, krmil a teď jsem najednou problém. To je jak kdyby tě po třiceti letech manželství manželka vyhodila s tím, že už moc stojíš na topení.
Celý život pracuješ, aby sis ve stáří mohl odpočinout. A pak zjistíš, že ve stáří musíš pracovat hlavně na tom, abys vyšel s penězi. Mentálně. Logisticky. Strategicky. Důchod není odpočinek, důchod je manažerská pozice s názvem „jak přežít měsíc“.
Dřív jsem řešil pracovní projekty, dneska řeším rozpočet na rohlíky. Dřív jsem měl porady, dneska mám vnitřní debaty typu: „Potřebuju opravdu ten sýr, nebo je to jen rozmařilost?“ To je takový posun v kariéře, na který tě nepřipraví žádné školení.
A stát? Ten se tváří spokojeně. Silnice se opravují, úřady fungují, formuláře se tisknou. Můj důchod možná malý, ale aspoň vím, že někde existuje pěkně zrekonstruovaná budova, na kterou jsem přispěl. To mě hřeje. Skoro tolik jako topení, které si zapínám jen večer, aby mi nepřišel dopis s vyúčtováním, co by mě položil rychleji než chřipka.
Celý život nám říkali, že máme myslet na budoucnost. Já jsem na ni myslel. Spořil jsem, pracoval jsem, plánoval jsem. Jen jsem netušil, že budoucnost bude myslet tak málo na mě.
Můj důchod je vlastně učebnicový příklad. Příklad toho, že když jsi poctivý, systém tě odmění. Ne bohatstvím, ne komfortem, ale možností dál existovat bez toho, abys úplně překážel.
A tak jsem se smířil s tím, že největší užitek z mé celoživotní práce má stát. Já mám aspoň historky, vzpomínky a cynický humor. Stát má infrastrukturu, rozpočty a klidné svědomí.
A víš co? Možná je to fér. Já jsem celý život pracoval rukama a hlavou. Stát pracoval se mnou. A teď si oba užíváme výsledek. On má peníze. Já mám čas. Akorát škoda, že se s tím časem nedá zajít do obchodu a říct: „Prosím vás, vezmete mi ho místo peněz?“ Protože kdyby ano, byl bych dneska nejbohatší důchodce široko daleko.
