Článek
Můj důchod je jako vtip, jen se mu nikdo nesměje. A to je na tom to nejhorší. Kdyby byl aspoň trochu vtipný, mohl bych se smát taky. Jenže on je spíš takový ten trapný vtip, co někdo řekne na rodinné oslavě, všichni se rozhlédnou, zakašlou a dělají, že se nic nestalo.
Každý měsíc přijde důchod. Vždycky včas, to se musí nechat. Systém je spolehlivý. Přijde částka, kouknu na ni a mám pocit, že mi někdo poslal kapesné na školní výlet, na který už stejně nemám energii jet.
Ten vtip spočívá v tom, že celý život posloucháš, jak se ti to jednou vrátí. Jak si máš šetřit, pracovat, odvádět, být zodpovědný. A pak se ti to vrátí v podobě částky, která tě udrží při životě, ale jen tak, aby sis toho života moc neužil. Takové ekonomické resuscitační minimum.
Je to jako kdyby ti někdo celý život sliboval luxusní večeři a na konci ti přinesl suchý rohlík se slovy: „Hlavně buď rád, že nejsi hladový.“ A ty jsi opravdu rád. Ale zároveň máš pocit, že tě někdo velmi sofistikovaně napálil.
Dřív jsem si myslel, že nejhorší na stáří budou nemoci. Klouby, záda, tlak. Dneska vím, že nejhorší na stáří je účet. Bankovní. Ten tě bolí víc než koleno. Koleno si můžeš namazat, účet ne.
Můj důchod je tak nízký, že se vlastně ani nedá brát vážně. Když ho někomu řeknu, většinou si myslí, že si dělám legraci. A já bych si přál, abych si ji opravdu dělal. Ale bohužel, tohle je ten typ humoru, který píše život sám a nikdo ho nekonzultoval s publikem.
Největší ironie je, že oficiálně patřím mezi lidi, co jsou „zajištění“. Podle statistik nežiju v chudobě. Podle reality žiju v režimu „hlavně nic nerozbít, nic nekupovat a hlavně nechtít moc“.
Důchod je vlastně dokonalý vtip v tom, jak je přesně vypočítaný. Je nastavený tak, aby ti nezbylo moc, ale aby sis pořád nemohl stěžovat. Jsi přesně v té zóně, kde ještě nejsi sociální případ, ale už dávno nejsi normální člověk s normálním životem.
Dřív jsem řešil, kam pojedu na dovolenou. Dneska řeším, jestli si můžu dovolit jet tramvají dvakrát denně, nebo jestli to spojím do jedné cesty, aby se ušetřilo. To je ten posun v životních ambicích, o kterém se v motivačních knihách nepíše.
Můj důchod je vtip i v tom, že se pořád mluví o tom, jak se zvyšuje. Valorizace, procenta, grafy. Realita je taková, že mi přidají tolik, kolik mi obchod vezme během dvou týdnů na zdražení. Takže ano, důchod roste. Jenom svět roste rychleji.
Je to jako běžet na běžícím pásu, který se zrychluje, ale ty zůstáváš pořád na stejném místě. Akorát jsi víc zadýchaný a víc unavený. A ještě si máš připadat vděčný, že vůbec můžeš běžet.
Nejlepší část toho vtipu je, že když si stěžuješ, vždycky se najde někdo, kdo ti řekne: „Buď rád, že vůbec něco máš.“ A má pravdu. Já jsem rád. Opravdu. Jsem rád, že nejsem na ulici, že mám kde spát, že mám co jíst. Ale zároveň jsem smutný z toho, že tohle je dneska definice úspěšného stáří.
Celý život jsem pracoval, abych jednou mohl žít klidně. A dneska žiju klidně hlavně proto, že si nemůžu dovolit žádné drama. Drama stojí peníze. Radost stojí peníze. Změna stojí peníze. Takže žiju v tichu, stabilitě a finanční opatrnosti. Takový zenový mnich v paneláku.
Můj důchod je vtip i v tom, že už se mu vlastně ani nesměju. Smál jsem se na začátku. Ironicky, hořce, sarkasticky. Dneska už jen kývnu hlavou, zaplatím, co musím, a zbytek měsíce hraju hru „jak to zase nějak vyjde“.
Ten vtip nemá pointu. Nemá happy end. Nemá ani pokračování. Je to nekonečný seriál s jedním dílem měsíčně a pořád stejným scénářem: přijde důchod, odejde důchod, přijde realita.
A tak jsem pochopil, že můj důchod není vtip proto, že by byl legrační. Je vtip proto, že je dokonale absurdní. Celý život buduješ něco, co se na konci ukáže jako symbolická odměna za celoživotní snahu. Ne jako důkaz, že to stálo za to, ale jako připomínka, že hlavní smysl byl být užitečný. Pro ostatní.
Takže ano. Můj důchod je jako vtip. Jen se mu nikdo nesměje. Ani stát, ani systém, ani já. Jen občas, večer, když sedím doma, koukám na účet a říkám si: „No nic, aspoň že mám ještě smysl pro humor.“ Protože kdybych neměl, byl by ten vtip už úplně bez publika. A to by byla teprve tragédie.
