Článek
Můj důchod je tak malý, že ho musím hledat lupou už při výpisu. A to nemyslím obrazně. Skutečně jsem si jednou vzal brýle na čtení, pak druhé brýle na silnější čtení, a nakonec jsem si půjčil lupu od vnuka, co s ní chytá brouky. A stejně jsem si nebyl jistý, jestli koukám na částku, nebo na výrobní číslo formuláře.
Když mi přišel první důchod, měl jsem slavnostní náladu. Člověk si přece celý život platí pojištění, odvody, daně, nervy, záda, kolena a psychiku. Říkal jsem si, že teď konečně přijde ta odměna. Takové to symbolické „děkujeme, že jste třicet let držel ekonomiku nad vodou, tady máte zasloužený klid“.
Přišel klid. Ale finanční spíš ne.
Ten dopis jsem otevřel opatrně, skoro s úctou. Čekal jsem něco mezi „není to moc, ale přežijete“ a „aspoň už nemusíte jíst rohlíky tři dny po sobě“. Realita byla někde v kategorii „gratulujeme, právě jste oficiálně chudý, ale kulturně“.
Částka byla tak nízká, že jsem si nejdřív myslel, že je to jen záloha. Nebo že mi poslali měsíční splátku na týden. Volal jsem na úřad, jestli se nestala chyba. Paní mi suše řekla, že ne, že to je konečná. A popřála mi hezký den. To bylo poprvé, co mě někdo dokázal rozesmát a rozplakat jednou větou.
Od té doby vím, že důchod není částka, ale filozofický pojem. Je to takové symbolické číslo, které ti má připomenout, že už bys neměl chtít moc. Že teď už nemáš žít, ale dožívat. Skromně, potichu a ideálně bez větších finančních ambicí, jako je třeba jíst maso víc než dvakrát do týdne.
Největší sranda je, když slyším reklamy. „Užijte si důchod naplno.“ Ano, užívám. Naplno sleduju slevové letáky, akce v drogerii a nový letní sport zvaný „porovnávání cen másla“. Cestování vypadá tak, že jedu tramvají o dvě zastávky dál, než jsem původně chtěl, protože jsem si špatně spočítal jízdenku.
Kdysi jsem si myslel, že v důchodu budu mít čas na koníčky. Teď mám hlavně čas přemýšlet, jestli si koupím kafe venku, nebo si radši nechám na oběd. A to kafe je instantní. Bez cukru. Protože cukr už je luxusní položka.
Můj důchod je tak malý, že když ho rozdělím na dny, vychází mi to zhruba na částku, za kterou si dnes koupíš buď rohlík, nebo parkovací lístek na dvacet minut. Takže stojím před životním rozhodnutím: jíst, nebo stát někde legálně.
Nejhorší je, že celý život slyšíš, jak si máš spořit, investovat, myslet na budoucnost. Jenže budoucnost přijde, ty otevřeš účet a zjistíš, že sis sice myslel na budoucnost, ale budoucnost na tebe moc nemyslela.
Když dneska slyším mladé, jak se bojí, že nebudou mít na důchod, mám chuť je uklidnit. Nebudou. A není třeba se tím stresovat, protože stres je drahý. Tlak si pak měříš doma, aby sis nemusel platit doktora.
Důchod tě naučí nové dovednosti. Třeba kreativní účetnictví. Naučíš se, jak z jednoho kuřete udělat čtyři jídla. Jak z jedné návštěvy udělat večeři. Jak z jedné výplaty udělat iluzi stability.
Zjistíš, že existují tři typy cen: běžná cena, akční cena a „tohle už si nemůžu dovolit“. A ta poslední je bohužel čím dál častější.
Největší ironie je, že času mám víc než kdy dřív. Ale nemám za co ho utrácet. Můžu jít kam chci, ale většinou jdu tam, kam je vstup zdarma. Park, lavička, čekárna u doktora, kde je aspoň teplo.
A tak žiju život, kde mám nekonečně času, ale omezený rozpočet na radost. Každé malé potěšení se musí plánovat. Každý výdaj se zvažuje. I radost musí projít rozpočtovou komisí v hlavě.
Můj důchod je tak malý, že už ho neberu jako peníze. Beru ho jako připomínku. Připomínku toho, že stát tě má rád, ale tak nějak symbolicky. Jako vzdálený příbuzný, co ti pošle k Vánocům pohlednici, ale zapomene na dárek.
A víš co? Už jsem se s tím smířil. Mám střechu nad hlavou, mám zdraví relativně v provozu a mám humor. A ten je zatím zadarmo. I když upřímně – kdyby se začal zpoplatňovat, tak jsem první, kdo přejde na smutek ve slevě. Protože na plnohodnotnou depresi už bych si musel vzít půjčku.
