Článek
Můj důchod roste pomaleji než ceny a rychleji než moje nervy. To je taková nová ekonomická poučka, kterou by klidně mohli učit na školách místo inflace. Aspoň by to bylo praktičtější. Inflace je totiž slovo, ale moje peněženka je realita. A ta realita je čím dál lehčí.
Každý rok slyším, jak mi důchod „navýšili“. To slovo miluju. Navýšili. Zní to, jako by mi někdo přistavil patro k baráku. Ve skutečnosti mi přihodí částku, za kterou si dnes koupím buď tři rohlíky, nebo jeden jogurt v akci, pokud se prodavačka dobře vyspí.
Stát mi slavnostně oznámí: „Vaše penze se zvyšuje.“ A já slavnostně odpovím: „Ano, všiml jsem si, že rohlík se taky zvyšuje. Akorát každý měsíc.“
Pamatuju si, jak jsem byl mladý a ceny se měnily tak pomalu, že sis toho ani nevšiml. Dneska mám pocit, že se mění mezi regálem s mlékem a pokladnou. Vezmu máslo za padesát, dojdu k pokladně a už stojí sedmdesát. A ještě se na mě tváří, že je to normální.
Můj důchod roste asi takovým tempem, jako roste mech na severní straně plotu. Ceny ale rostou jak bambus po tropickém dešti. Každý měsíc nový rekord, nové překvapení, nové „to si děláte srandu“.
Dřív jsem chodil nakupovat s taškou. Dneska chodím s kalkulačkou v hlavě. Každá položka má vlastní vnitřní referendum. Potřebuju to? Opravdu to potřebuju? A nepotřebuju to spíš příští měsíc? A co když to příští měsíc bude stát ještě víc?
Největší sranda je, když slyším v televizi, že „reálné příjmy rostou“. Vždycky se rozhlédnu po bytě, jestli mi tu někde nerostou samy. Třeba za lednicí nebo pod gaučem. Zatím jsem našel jen prach a zapomenutou ponožku.
Moje nervy jsou na tom nejlíp. Ty rostou nejrychleji. Stačí otevřít leták z obchodu. „Sleva 30 %!“ Když si přečtu malé písmo, zjistím, že sleva je z ceny, která už byla o 50 % vyšší než minulý rok. Takže ve výsledku platím víc, ale mám se cítit šťastný, protože je to ve slevě. To je taková psychologická akrobacie, že bych za to dával medaile.
Dřív jsem měl stres z práce. Termíny, šéf, odpovědnost. Teď mám stres z másla, elektřiny a toho, kolik stojí toaletní papír. Člověk by si myslel, že ve stáří se bude řešit klid, zdraví a vnoučata. Ve skutečnosti řešíš, jestli si můžeš dovolit sprchovat se každý den.
Nejhorší je ten pocit, že se snažíš držet krok, ale běžíš na místě. Důchod ti přidají o pět stovek a ceny vyskočí o tisíc. To je jako kdyby ti někdo řekl: „Tady máš deštník,“ a zároveň tě strčil do bazénu.
A pak slyšíš, že „si máme utáhnout opasky“. Já už žádný opasek neutahuju. Já už jsem ve fázi, kdy si stahuju ponožky, abych ušetřil na praní. Opasek už je utažený tak dlouho, že mám pocit, že mi drží pohromadě i páteř.
Moje nervy jsou dneska citlivější než bankovní účet. Stačí jedna zpráva v televizi o zdražování a já cítím lehké bušení srdce. Ne infarkt, spíš takové to „tak co, kolik zase?“. Už ani neříkám „proč“, jen „kolik“.
Největší ironie je, že celý život posloucháš, jak se máš připravovat na stáří. Spořit, plánovat, investovat. A pak přijde stáří a ty zjistíš, že jsi sice spořil, ale svět se rozhodl hrát úplně jinou hru. Hru jménem „ceny porostou rychleji než tvůj klid“.
Dřív jsem měl pocit, že peníze jsou prostředek. Dneska mám pocit, že jsou to spíš stopky. Každý měsíc odpočítávají, kolik dní ještě můžu fungovat bez paniky. A když to vyjde tak akorát, slavím. Ne proto, že bych ušetřil, ale proto, že jsem to přežil bez půjčky.
Můj důchod roste. Ano. Oficiálně. Statisticky. Na papíře. Ale v reálném životě roste hlavně moje schopnost si stěžovat, nadávat a ironicky komentovat realitu. Což je vlastně taky druh důchodu. Důchod do světa cynismu.
A víš co? Možná je to tak správně. Když už mi nemůžou růst peníze, aspoň mi rostou nervy. Protože bez nervů by člověk musel být buď strašně bohatý, nebo úplně blbý. A já si bohužel nemůžu dovolit ani jedno.
