Článek
Kdyby se někdy dělala protidrogová kampaň zaměřená na seniory, neměla by na plakátu láhev alkoholu ani injekční stříkačku. Měla by tam být lavička před domem, tři důchodci a věta:
„Slyšels, že Nováková už tam je?“
To je přesně ten moment, kdy se všem rozzáří oči víc než po dvojitém espressu.
Já jsem si dlouho myslel, že stáří je hlavně o klidu. O tom, že člověk zpomalí, přestane řešit blbosti a bude si užívat ticho. To je ale teorie. Praxe je úplně jiná. Ve skutečnosti senioři řeší víc lidí než bulvár.
A hřbitov je náš hlavní informační kanál.
Zatímco mladí sjíždějí sociální sítě, my sjíždíme parte. Kdo má černý rámeček na dveřích. Kdo má nový věnec. Kdo má smuteční oznámení s fotkou, kde vypadá líp než zaživa. A hlavně: kdo tam ještě není, ale už by „klidně mohl“.
Drby o smrti jsou mezi seniory něco jako sport. Není důležité, jestli je to pravda. Důležité je, že je to čerstvé.
„Prej ho odvezli sanitkou.“
„Prý už ho dlouho nikdo neviděl.“
„Říkala sestra, že má špatný výsledky.“
„Vdova se usmívala, to není dobrý znamení.“
Každá informace se okamžitě analyzuje, rozebírá, upravuje a posílá dál. Do deseti minut ví o jednom kašli celé sídliště. Do hodiny už se řeší termín pohřbu, i když dotyčný mezitím sedí doma u televize a žere rohlík.
Největší zábava je, když se někdo „pohřbí“ omylem.
Jednou se rozneslo, že pan Vacek zemřel. Celý den se šeptalo, všichni soucitně kývali hlavou, jedna paní už dokonce chystala černé šaty. Večer se Vacek objevil v jídelně s tácem a říká:
„Proč na mě všichni tak koukáte?“
Protože už jsi mrtvej, Franto.
Ale to nikoho nezastaví. Drby nejsou o pravdě. Drby jsou o vzrušení. O pocitu, že víš něco dřív než ostatní. O tom, že se aspoň něco děje. Když už se ti nic neděje v životě, aspoň se ti děje smrt u sousedů.
A čím blíž je téma, tím větší zájem. Nemoci, operace, pohřby, domovy důchodců. To je náš Netflix.
Ironie je, že všichni se tváří strašně soucitně. „To je hrozné.“ „Chudák rodina.“ „To je mi líto.“
Ale ve skutečnosti si to užíváme. Protože cizí konec nám připomíná, že my ještě žijeme. A to je ve stáří silná droga.
Drby o hřbitově mají ještě jednu funkci: porovnávání.
„Kolik mu bylo?“
„Jak dlouho byl nemocnej?“
„A kouřil?“
„A pil?“
„A byl na tom hůř než já?“
To není zvědavost. To je statistika přežití. Každý nový pohřeb je malý test: jsem na řadě já, nebo ještě někdo přede mnou?
A čím víc drbů, tím víc se cítíme „v obraze“. Jako bychom měli kontrolu nad něčím, co se kontrolovat nedá. Smrt je chaos, ale drby jí dávají řád. Jména, příběhy, diagnózy, termíny.
Najednou to není děsivé. Najednou je to jen další položka v seznamu.
„Tak kdo je další?“
To je věta, kterou nikdo neřekne nahlas. Ale všichni ji mají v hlavě.
A tak senioři nesedí u rumu, nesedí u cigaret. Sedí u informací. U šeptání. U domněnek. U toho, kdo kde leží, kdo kam šel, kdo se už dlouho neozval.
Největší droga stáří není alkohol. Největší droga je pocit, že víš něco o smrti druhých. Protože dokud řešíš cizí hřbitov, nemusíš se tolik dívat na ten svůj budoucí.
A to je možná ten největší skandál. Ne že drbeme. Ale že bez toho už bychom se asi nudili k smrti. Doslova.
