Článek
Nikdo mě nebere tak vážně jako lidi, co mi chtějí něco prodat. A čím jsem starší, tím víc si toho všímám. Vlastně jsem si uvědomil, že jediní lidé, kteří mě dneska opravdu poslouchají, nejsou doktoři, politici ani vlastní rodina. Jsou to obchodní zástupci.
Když jdu k doktorovi, mám přesně sedm minut. Když jdu na úřad, mám pocit, že bych se měl omluvit, že vůbec existuju. Když volám na infolinku, strávím dvacet minut čekáním a pak mi někdo řekne, že to není jeho oddělení. Ale když mi zavolá prodejce, najednou jsem střed vesmíru.
„Pane, povězte mi, jak se máte.“
„Pane, co vás trápí?“
„Pane, jaké máte potřeby?“
Tohle jsem neslyšel od nikoho od doby, co mi naposledy gratulovali k narozeninám.
Prodejce má vždycky čas. Nikam nespěchá. Neoddychuje, nekouká na hodinky, nepřerušuje mě. Přikyvuje. Soucítí. Občas si i něco zapisuje, aby mi dal pocit, že moje životní zkušenost má hodnotu. A já, starý blázen, skoro zapomenu, že to celé je jen předehra k větě: „A právě proto bych vám chtěl nabídnout…“
Je to vlastně strašně dojemné. Po letech, kdy mám pocit, že jsem pro společnost spíš přítěž než přínos, se najednou najde někdo, komu na mně záleží. Zajímá ho můj životní styl, moje zvyky, moje obavy, moje budoucnost. Dokonce i moje zdraví. Tolik zájmu jsem nezažil ani od sociální pracovnice.
A pak přijde smlouva.
V ten moment se ze mě přestává být člověk a stávám se projektem. Ale do té doby? Do té doby jsem hvězda. Jsem „vážený zákazník“. Jsem „pan Novák“. Jsem někdo, jehož názor je důležitý. Dokonce se mě ptají, jestli mi to dává smysl. To se mi u lékaře nestalo od roku 1998.
Nejvíc mě fascinuje, jakou má prodejce paměť. Pamatuje si, že mám vnoučata. Pamatuje si, že bydlím v bytě. Pamatuje si, že mě bolí koleno. Pamatuje si všechno, co jsem mu řekl před deseti minutami. Vlastní rodina si nepamatuje, co jsem říkal včera.
A hlavně: prodejce mi nikdy neřekne, že nemá čas. Nikdy. I kdybych mu vyprávěl příběh o tom, jak jsem v roce 1974 opravoval motorku, tak mě nechá mluvit. Protože ví, že čím víc mluvím, tím víc se cítím důležitý. A čím víc se cítím důležitý, tím menší mám chuť říct ne.
Je to vlastně krásně jednoduchá psychologie. Necháš starého člověka mluvit, cítit se vyslyšený, pochopený, respektovaný. A on se ti odmění. Ne vděčností. Podpisem.
Nikdo mě nebere tak vážně jako prodejce matrací. Ten ví, že jsem celý život tvrdě pracoval, že si zasloužím pohodlí, že moje záda potřebují péči. Nikdo mě nebere tak vážně jako prodejce pojištění. Ten ví, že se bojím budoucnosti, nemoci, stáří. Nikdo mě nebere tak vážně jako prodejce energií. Ten ví, že mám strach z účtů a složenek.
Všichni vědí přesně, čeho se bojím. A všichni mi nabízejí řešení. Samozřejmě za peníze. Ale s takovým pochopením, že mám skoro chuť platit už jen za ten pocit, že mě někdo bere vážně.
Ironie je, že čím míň mě bere vážně skutečný svět, tím víc mě bere vážně obchodní svět. Stát mě vidí jako číslo. Zdravotnictví mě vidí jako diagnózu. Úřady mě vidí jako formulář. Ale prodejce mě vidí jako člověka. S emocemi. Se strachem. S přáním. S budoucností.
Tedy… vidí mě tak dlouho, dokud mám peněženku.
Jakmile podepíšu, kouzlo mizí. Najednou už nejsem „vážený pane“, ale „klient v systému“. Už mi nikdo netyká s respektem, už mi nikdo nenaslouchá. Najednou musím volat na linku, čekat ve frontě a vysvětlovat, že jsem to vlastně pochopil jinak.
A je po vztahu.
Takže dneska už vím, že jediný skutečný zájem o mou osobu má ten, kdo si z toho může udělat obchodní plán. A vlastně jsem se s tím smířil. V jistém smyslu je to aspoň upřímné. Nikdo mi nelže, že mě miluje. Jen mi lže, že mi chce pomoct.
A tak žiju v paradoxu: čím jsem starší, tím jsem pro společnost méně důležitý, ale pro trh čím dál zajímavější. Jako kdybych se z člověka postupně měnil v chodící peněženku s pulzem.
Nikdo mě nebere tak vážně jako lidi, co mi chtějí něco prodat. A někdy si říkám, že kdybych si na čelo napsal „nemám peníze“, možná bych konečně zjistil, kolik lidí by mě bralo vážně doopravdy.
Tipuju, že bych se vešel do jedné tramvaje. A ještě by zbylo místo.
