Článek
Nikdo mi nechce pomoci tak intenzivně jako lidé s formulářem. To je zvláštní životní paradox. Když jsem potřeboval pomoct doopravdy – s těžkou skříní, s počítačem nebo se sebou – byl jsem většinou na všechno sám. Ale jakmile mám peněženku v kapse a trochu času, objeví se celý zástup zachránců světa.
Lidé s formulářem mají zvláštní energii. Jsou vždycky milí, klidní, trpěliví a strašně starostliví. Ptají se, jak se mám, jestli mi něco nechybí, jestli jsem spokojený se životem. A já mám pocit, že jsem se omylem dostal na terapii. Jenže pak zjistím, že to není terapie. To je prodej.
Nikdy jsem nezažil, že by mi někdo cizí chtěl tak strašně pomoct, aniž by mě znal. On neví, jak se jmenuju, neví, co jsem dělal celý život, neví, co mě trápí. Ale ví naprosto přesně, že mi chybí filtr na vodu, lepší pojištění, nový tarif, výhodnější energie a revoluční zdravotní balíček.
A hlavně ví, že mi to musí pomoct hned. Ne zítra, ne někdy. Teď. Ideálně během jedné návštěvy a s podpisem.
Formulář je magický předmět. Jakmile ho někdo vytáhne, automaticky se z něj stává odborník. Už to není Pepa z ulice, už je to poradce. Má desky, má papíry, má kolonky. A já, starý blázen, mám pocit, že když už je to tak hezky vytištěné, tak to přece musí být pravda.
Nejvíc mě baví, jak ti lidé mluví o mé budoucnosti. O mé finanční budoucnosti, zdravotní budoucnosti, energetické budoucnosti. Já sám o své budoucnosti vím jediné: že mě asi bude bolet něco nového. Ale oni mají plán. Na všechno. Tabulku, graf, scénář. Já jsem v jejich prezentaci jen položka „klient 65+“.
Když přijde člověk s formulářem, nikdy nespěchá. On má čas. Klidně si sedne, klidně si povídá, klidně ti všechno vysvětlí třikrát. A já si říkám: kde byli tihle lidi, když jsem sháněl řemeslníka? Když jsem potřeboval opravit pračku? Když jsem se snažil dovolat na úřad? Tam nikdo takhle ochotný nebyl.
Ale jakmile jde o smlouvu, najednou má každý čas jak důchodce v čekárně u doktora.
Formulář má jednu zvláštní vlastnost – nikdy není krátký. Nikdy to není jeden papír. Vždycky je to balík. Hlavní smlouva, příloha, dodatek, souhlas, nesouhlas, souhlas se souhlasem. A mezi tím drobným písmem někde schovaná věta, že vlastně souhlasím se vším, i s tím, co ještě neexistuje.
A oni mi to všechno vysvětlují tak hezky, že mám pocit, že kdybych nepodepsal, tak jim ublížím. Že zklamu jejich snahu. Že budu ten nevděčný dědek, co odmítl pomoc. A to je ta největší past. Ne peníze. Vina.
Protože lidé s formulářem neprodávají produkty. Oni prodávají pocit, že se o tebe někdo zajímá. Že nejsi sám. Že někdo řeší tvůj život. A v důchodu je tohle strašně silná měna. Silnější než sleva. Silnější než akce. Silnější než rozum.
Rodina ti řekne: „Musím, nemám čas.“
Kamarád řekne: „Ozvu se.“
Ale člověk s formulářem řekne: „Teď se budu věnovat jen vám.“
A ty si připadáš důležitý. Zajímavý. Skoro jako člověk, ne jako číslo. A pak podepíšeš, zaplatíš a zjistíš, že jsi byl zajímavý přesně do poslední kolonky. Pak už jsi jen další případ v databázi.
Největší ironie je, že mi nikdy nepomáhají s tím, s čím bych opravdu potřeboval. Nikdo mi nevyplní daňové přiznání jen tak. Nikdo mi nepomůže pochopit úřední dopis. Nikdo mi nenabídne, že mi odnese odpadky nebo že si se mnou půjde sednout ven. To není v nabídce.
Ale s radostí mi pomůžou uzavřít smlouvu na něco, co budu splácet dalších pět let. To ano. To je pomoc hodná profesionálů.
Dneska už mám jednoduché pravidlo: čím víc mi někdo chce pomoct, tím víc se dívám, kde má propisku. Jakmile ji vytáhne, vím, že pomoc skončila a začal obchod.
Protože skutečná pomoc většinou nemá formulář. Nemá logo. Nemá slogan. A hlavně nemá podpis. Skutečná pomoc je tichá, nenápadná a zadarmo. A právě proto ji dneska skoro nikdo nenabízí.
Zato lidé s formulářem tu budou vždycky. Usměvaví, trpěliví, připravení mě zachránit před problémy, které jsem ještě ani nestihl mít. A já, starý dědek, se budu pořád učit jednu základní životní pravdu: že nejnebezpečnější pomoc je ta, která začíná větou „jen tady prosím podepište“.
