Článek
Nikdo mi nevolá tak často jako lidi, co mě chtějí okrást. A to je vlastně strašně dojemné. V mém věku už ti skoro nikdo nevolá jen tak. Ne proto, že by tě neměli rádi, ale proto, že všichni mají práci, děti, starosti a život. Zato podvodníci mají čas. A energii. A seznamy.
Telefon mi zazvoní a já už automaticky vím, že to nebude nikdo, kdo by se ptal, jak se mám. To už dneska není moderní forma komunikace. Moderní je zeptat se, jestli mám účet, kartu, PIN a ideálně i rodné číslo, kdyby se náhodou hodilo.
Dřív, když mi někdo volal, byl jsem zvědavý. Dneska jsem podezřívavý jak důchodce na tržišti. Zvednu telefon a slyším: „Dobrý den, voláme z banky…“ a už se mi v hlavě rozsvítí kontrolka větší než vánoční strom na náměstí.
Z banky mi nikdy nevolali, když jsem potřeboval. Ale volají mi pořád, když mi chtějí zachránit účet, který podle nich právě někdo vybírá v Moldavsku. To mě vždycky uklidní. Já sotva vybírám v místní pobočce, ale někdo v Moldavsku má evidentně lepší život.
Nejvíc mě baví ti, co se vydávají za policii. To je moje oblíbená kategorie. Volá ti někdo a řekne: „Tady Policie České republiky, váš účet je v ohrožení.“ A já si říkám: no to je skvělé, že policie řeší zrovna můj účet, když mi před barákem parkují tři auta na chodníku už pět let a nikoho to nezajímá.
Pak jsou tu „synové“. To je taky krásná disciplína. „Tati, měl jsem nehodu, potřebuju rychle peníze.“ Problém je, že já žádného syna nemám. Ale to jim nikdy nevadí. Oni počítají s tím, že důchodce má buď špatnou paměť, nebo slabé nervy. Ideálně obojí.
Jednou mi volal „syn“ a já mu řekl: „Tak to je divné, protože já jsem celý život nemohl žádné dítě splodit.“ Na druhé straně bylo ticho. Pak zavěsil. Asi první šok v jeho kariéře.
Podvodníci jsou dneska nejaktivnější sociální skupina v mém životě. Kdybych s nimi počítal jako se společenským kontaktem, mohl bych říct, že mám bohatý sociální život. Každý týden někdo nový, každý měsíc nová historka, každý hovor nový pokus, jak mě zbavit peněz, které stejně skoro nemám.
Ironie je, že čím jsem chudší, tím víc mě chtějí okrást. To je skoro poetické. Jako kdyby vesmír řekl: „Nemáš skoro nic? Skvělé, pojďme ti vzít i to málo, ať máš kompletní zážitek.“
Nejlepší je, že oni se ke mně chovají mileji než většina institucí. Usmívají se do telefonu, oslovují mě jménem, ptají se, jestli jsem v pořádku. To mi třeba z pojišťovny nikdy neřekli. Tam mi maximálně pošlou dopis s výzvou k doplatku a bez pozdravu.
Podvodník mi řekne: „Pane Nováku, máme o vás starost.“
Úřad mi řekne: „Nedoplatek. Uhradit do pěti dnů.“
Kdybych byl citlivější povaha, tak se skoro nechám okrást jen proto, že si mě někdo konečně všímá.
Dřív jsme se báli zlodějů na ulici. Dneska se bojíme zlodějů v telefonu. Aspoň ti na ulici museli mít nějakou odvahu. Dneska stačí headset, skript a špatné svědomí.
A největší paradox? Já už se vlastně ani nezlobím. Beru to jako formu zábavy. Když mi volají, někdy si s nimi povídám. Ptám se jich, odkud volají. Jak se mají. Jestli je to práce baví. Někdy jim řeknu, že jsem bez peněz. A oni stejně pokračují. To je tak silná víra v lidskou blbost, že by si zasloužila studii.
Jednou jsem se podvodníkovi svěřil, že mám na účtu jen tři tisíce a že to je celý můj majetek. On se ani nezarazil. Řekl: „I to můžeme zachránit.“ Tak to mě dojalo. Takovou podporu jsem od státu neměl nikdy.
Nikdo mi nevolá tak často jako lidi, co mě chtějí okrást. Ne rodina, ne přátelé, ne bývalí kolegové. Ti mají život. Podvodníci mají plán. A ten plán se jmenuje „důchodce“.
Takže dneska už beru telefon s úsměvem. Ne proto, že bych čekal něco dobrého. Ale proto, že vím, že zase někdo projeví zájem o můj finanční stav. Což je v mém věku skoro intimní záležitost.
A víš co je na tom nejsmutnější? Kdyby mi jednou někdo zavolal jen tak. Bez nabídky, bez podvodu, bez snahy mě okrást. Jen aby se zeptal, jak se mám. Asi bych si stejně myslel, že je to podvod.
Protože mě život naučil jednu zásadní věc: když ti dneska někdo volá, tak buď chce peníze, nebo ti je už vzal a chce ještě víc. A ten, kdo se ptá jen tak, jak se máš, ten už dneska skoro neexistuje. Nebo nemá moje číslo.
Takže ano. Nikdo mi nevolá tak často jako lidi, co mě chtějí okrást. A já jim za to vlastně děkuju. Aspoň mám pocit, že jsem pořád žádaný. I když jen jako potenciální oběť. V mém věku je i tohle druh popularity. A ta už se dneska taky moc nenosí.
