Článek
Nikdy jsem neměl tolik nabídek, dokud jsem nezačal brát důchod. To je životní paradox, který by se měl učit ve škole místo rovnic. Když jsem byl mladý, pracoval jsem, vydělával, měl energii i peníze – a nikdo mi nic nenabízel. Maximálně tak pivo po šichtě.
Dneska mám důchod, bolavá kolena a paměť, co občas zapomene, proč jsem šel do kuchyně, a najednou jsem pro trh zlatý důl. Všichni mě chtějí. Banky, pojišťovny, energetici, telefonní operátoři, investiční poradci, prodejci hrnců, matrací, filtrů na vodu a zázračných pilulek na všechno kromě smrti.
Je fascinující, že čím méně mám peněz, tím víc lidí se mi snaží pomoct s tím, jak je utratit.
Dřív mi nikdo nevolal. Telefon byl tichý, klidný přístroj. Dneska zvoní častěji než zvonek v kostele. A vždycky někdo strašně milý. Všichni mi tykají, oslovují mě jménem, ptají se, jak se mám, a tváří se, že jim na mně záleží víc než vlastní rodině.
„Pane, máme pro vás speciální nabídku.“
Speciální. To slovo slyším tak často, že už by mi měli dát průkazku. Speciální nabídka pro seniory. Speciální tarif. Speciální sleva. Speciální balíček. Kdybych opravdu využil všechno speciální, co mi nabízejí, potřeboval bych důchod minimálně ve výši platu ministra.
Největší legrace je, že se mnou všichni mluví, jako bych byl ohrožený druh. Jako panda. Musí se se mnou zacházet opatrně, pomalu, trpělivě. Ale zároveň mi bez mrknutí oka nabídnou smlouvu, ze které se nevyzná ani právník po třech kávách.
Celý život jsem byl obyčejný člověk. Teď jsem „cílová skupina“. To zní skoro důležitě. Konečně někam patřím. Do segmentu. Do tabulky. Do statistiky. Do kolonky „senior – vysoký potenciál“.
Potenciál čeho, to už radši neřeším.
Nikdy předtím se o mě nikdo tak nezajímal. Najednou všichni vědí, kolik mi je, kde bydlím, jaký mám tarif, kolik asi beru a co bych mohl potřebovat. Já sám o sobě toho nevím tolik, kolik o mně vědí firmy, které mi posílají dopisy s oslovením „vážený kliente“.
Klient. To je krásné slovo. Zní to důstojně. Jenže klient je v překladu někdo, kdo platí. A ideálně pravidelně.
Mám pocit, že důchod je jako magnet. Přitahuje nabídky, letáky, telefonáty a e-maily. Nikdo mi nepíše, jak se mám. Všichni mi píšou, co bych si měl koupit. Nikdo se neptá, jestli něco potřebuju. Všichni už dopředu vědí, že ano.
A nejhorší je, že se to všechno tváří strašně lidsky. Všechno je „pro vaše dobro“. Pro vaše pohodlí. Pro vaši bezpečnost. Pro vaši budoucnost. Pro vaše zdraví. Pro vaši rodinu. Pro váš klid.
Moje budoucnost podle těch nabídek vypadá tak, že budu mít:
– tři pojištění,
– dva tarify,
– jeden alarm,
– čtyři filtry na vodu,
– pět doplňků stravy,
– a pořád stejný důchod.
Ale budu chráněný. A optimalizovaný.
Nejvíc mě baví, že jsem celý život nikoho nezajímal, dokud jsem měl příjem. Teď, když mám pevně daný důchod, jsem najednou předvídatelný. A to je pro systém ideální. Vědí, kolik asi dostanu. Vědí, kolik si můžu dovolit. Vědí, kam až můžou zajít, aniž bych si toho všiml.
Jsem jako pomalý bankomat. Nevyplácím moc, ale vyplácím pravidelně.
A tak mi chodí nabídky na věci, které jsem nikdy v životě nechtěl. Nikdo mi nenabídne víc času, lepší zdraví nebo klid. Nabízejí mi hlavně služby. Produkty. Balíčky. Řešení. Vždycky nějaké řešení. Na problém, který jsem si všiml, že mám, až ve chvíli, kdy mi ho někdo vysvětlil.
Celý ten svět nabídek je postavený na tom, že jsem starý, slušný a unavený. Že se mi nechce hádat. Že se mi nechce odmítat. Že se mi nechce číst malé písmo. Že radši kývnu, než abych byl za nepříjemného.
A oni to vědí. Tak se usmívají, mluví pomalu, vysvětlují trpělivě a nakonec mi podají pero.
Nikdy jsem neměl tolik možností. Nikdy jsem neměl tolik „výhod“. Nikdy jsem nebyl tak „žádaný“.
A přesto mám pocit, že jediná skutečná nabídka, kterou bych ocenil, by byla strašně jednoduchá: nechte mě chvíli na pokoji a nesnažte se ze mě udělat obchodní model.
Jenže to je asi jediná nabídka, která se dneska nedává. Protože na klidu se nedá vydělat. Na důchodci ano. A to je, zdá se, ta nejvýhodnější investice široko daleko.
