Článek
Nikdy mi nenabízejí něco, co bych chtěl. Nikdy. Ani jednou v životě mi nezazvonil telefon s větou: „Dobrý den, nechcete víc peněz, víc klidu a míň starostí?“ To by byl hovor, který bych si vyslechl celý. Možná bych si i udělal poznámky.
Místo toho mi vždycky nabízejí přesný opak. Věci, o kterých jsem do té doby nevěděl, že existují, natož že je potřebuju. A pokaždé mi někdo trpělivě vysvětluje, že bez nich vlastně nežiju správně. Že jsem doteď žil jen tak nějak provizorně.
Je zvláštní, že mi nikdo nikdy nenabídl obyčejné věci. Nikdo mi nenabídl levnější nájem. Nikdo mi nenabídl delší spánek. Nikdo mi nenabídl, že mi vrátí kolena do původního stavu. Ale všichni mi nabízejí filtry na vodu, masážní přístroje, hrnce s „unikátním povrchem“ a pojištění na věci, které už stejně nemám.
Jednou mi volal pán a nabízel „revoluční systém na zlepšení kvality života“. Tak jsem se zeptal, jestli to zvyšuje důchod. Chvíli bylo ticho. Pak řekl, že ne, ale že mi to pomůže cítit se lépe. To bylo hezké. Takže budu chudý, ale spokojený. Ideální kombinace.
Nejlepší je, že mi vždycky nabízejí věci, které se tváří jako řešení problému, který nemám. Já nemám problém s vodou, ale nabízíte mi filtr. Nemám problém se spaním, ale nabízíte mi matraci. Nemám problém s hrnci, ale nabízíte mi sadu za půl důchodu. Zato mám problém s penězi, ale ty mi nenabízí nikdo.
Všechno, co bych opravdu chtěl, je nezajímavé. Chtěl bych mít klid. Chtěl bych, aby mě nebolela záda. Chtěl bych, aby mi někdo zavolal jen tak. Chtěl bych, aby mi zbyly peníze na konec měsíce. Ale to se špatně prodává. To nemá katalog, splátky ani „akci jen dnes“.
Místo toho dostávám nabídky na „zdravý životní styl“. To je dneska kouzelné slovní spojení. Znamená to, že si koupíš něco drahého a budeš mít pocit, že děláš něco pro sebe. Reálně ale jen děláš něco pro cizí provizi.
Jednou jsem se zamyslel, kolik věcí doma mám jen proto, že mi je někdo nabídl. Ne proto, že bych je chtěl. Mám přístroj, který má tři tlačítka a nikdo neví, co přesně dělají. Mám deku, která je „termoregulační“, což znamená, že je teplá jako každá jiná deka, jen o dva tisíce dražší. Mám hrnce, ve kterých se bojím vařit, aby se nepoškrábaly, protože pak by ztratily „unikátní vlastnosti“.
A tak žiju v bytě plném věcí, které jsem nikdy nechtěl, ale které mi někdo vysvětlil, že nutně potřebuju. Připomíná mi to vztahy. Taky mi život často přinesl lidi, které jsem nechtěl, ale které jsem si myslel, že potřebuju. A dopadlo to podobně.
Nejhorší na tom je, že nabídky jsou vždycky strašně sebejisté. Prodejce nikdy neřekne: „Možná by se vám to mohlo hodit.“ On řekne: „Tohle potřebujete.“ On ví líp než já, co potřebuju. Já žiju v tom těle sedmdesát let, ale on ho poznal před pěti minutami a už má jasno.
A když mu řeknu, že to nechci, tváří se, jako bych odmítl lék. Jako bych si dobrovolně vybral horší život. „Pane, vy si to zasloužíte.“ To je další věta, co mě vždycky dorazí. Já si zasloužím klid, ne splátkový kalendář.
Nikdy mi nenabízejí nic jednoduchého. Nikdy mi nenabízejí obyčejné radosti. Nikdo mi nenabídne, že se mnou půjde na pivo. Nikdo mi nenabídne, že mi pomůže s nákupem. Nikdo mi nenabídne, že si se mnou sedne a bude mlčet. To není produkt. To není monetizovatelné.
Místo toho mi nabízejí „řešení“. Řešení na problémy, které jsem si předtím ani neuvědomoval. A čím víc těch řešení mám doma, tím víc mám pocit, že mi chybí to jediné, co se koupit nedá – pocit, že je všechno tak akorát.
Takže dneska už to beru s humorem. Když mi někdo něco nabízí, ptám se sám sebe: chtěl bych to, i kdyby mi to nikdo nenabízel? A odpověď je skoro vždycky stejná: ne. A to je pro mě ta největší sleva. Sleva na iluze, že štěstí přijde v krabici, s návodem a na splátky.
Protože kdyby mi někdo jednou opravdu nabídl něco, co bych chtěl, bylo by to ticho. Klid. A aby po mně nikdo nic nechtěl. A to je, paradoxně, jediná nabídka, která se nikdy neobjeví. Protože na tom se prostě nedá vydělat. A to je asi ten hlavní problém.
