Článek
Nikdy nebylo tolik možností, a přesto tolik lidí neví, co se sebou. To je věta, kterou bych si klidně nechal vytisknout na tričko, kdybych ještě nosil trička s nápisy a ne jen svetry, co pamatují tři vlády a jeden režim.
Dívám se kolem sebe a vidím mladé, jak mají otevřený celý svět. Můžou studovat cokoliv, pracovat odkudkoliv, bydlet kdekoliv a být kýmkoliv. Když jsme byli mladí my, tak jsme mohli maximálně být tím, co bylo zrovna volné. A když nebylo nic volné, byli jsme tím, co zbylo.
My jsme neměli otázku „co se sebou“. My jsme měli otázku „kde mě vezmou“. A když tě někde vzali, tak jsi byl rád a snažil ses tam nějak vydržet, ideálně do důchodu nebo aspoň do výplaty. Dneska mladý vydrží v práci tři měsíce a pak řekne, že to není v souladu s jeho hodnotami. My jsme žádné hodnoty neměli, my jsme měli hypotéku.
Dnešní člověk má tolik možností, že je z toho úplně paralyzovaný. Je to jako přijít do obchodu, kde mají tisíc druhů jogurtů. Nakonec tam stojíš dvacet minut, pak si vezmeš ten stejný jako minule a ještě máš pocit, že sis vybral špatně. My jsme měli jeden jogurt. Byl kyselý, ale byl náš.
Mladí dneska můžou být freelanceři, digitální nomádi, influenceři, podnikatelé, kreativci, kouči, terapeuti a já nevím co ještě. Když to slyším, připadám si jak v nějakém fantasy světě. My jsme byli dělníci, řidiči, účetní, prodavači a maximálně „ten, co dělá v kanceláři“. A nikoho nenapadlo se ptát, jestli ho to naplňuje. Bylo to prostě „to, co dělám“.
Dneska se každý hledá. Všichni jsou na cestě k sobě, objevují svůj potenciál, pracují na sobě a budují osobní značku. My jsme budovali maximálně plot kolem baráku a byli jsme rádi, když nespadl. Když jsme se hledali, tak většinou v hospodě po desátém pivu, a většinou jsme se tam taky našli.
Největší paradox je, že čím víc možností lidi mají, tím míň jsou spokojení. Pořád mají pocit, že někde jinde by to bylo lepší. Jiná práce, jiný partner, jiné město, jiný život. Nikdo není tam, kde je, všichni jsou v nějaké představě, kde by mohli být, kdyby se rozhodli správně. Jenže se bojí rozhodnout, protože co když existuje ještě lepší možnost?
My jsme se rozhodovali rychle. Ne proto, že bychom byli odvážní, ale proto, že nebylo z čeho vybírat. Když ti nabídli práci, vzal jsi ji. Když tě chtěla holka, byl jsi s ní. Když byl byt, nastěhoval ses. Dneska se nad každým rozhodnutím dělá analýza, tabulka výhod a nevýhod, konzultace s kamarády, rodiči a algoritmem.
Mladí dneska mají strašně propracovaný slovník. Nejsou nespokojení, jsou „ztracení“. Nejsou znudění, jsou „vyhořelí“. Nejsou nerozhodní, jsou „v procesu“. My jsme byli prostě zmatení, ale nikdo tomu nedal hezký název, takže jsme to tolik neřešili.
A tak vzniká generace lidí, kteří mají nekonečné možnosti, ale nekonečné pochybnosti. Vědí všechno o světě, ale nevědí, co chtějí sami se sebou. Mají přístup ke všem informacím, ale chybí jim jedna jediná – odpověď na otázku „co vlastně chci“.
Možná je problém v tom, že dnešní svět neustále nabízí lepší verzi života. Pořád vidíš někoho, kdo má lepší práci, hezčí tělo, šťastnější vztah a zajímavější snídaně. A tak máš pocit, že tvůj život je jen provizorium, než přijde ten opravdový. My jsme žádné lepší životy neviděli. Viděli jsme sousedy a ti na tom byli většinou stejně blbě.
My jsme neměli pocit, že musíme být výjimeční. Stačilo být normální. Dneska být normální nestačí. Musíš být úspěšný, spokojený, autentický, zajímavý a ideálně ještě inspirativní. A to je na jednoho člověka docela dost rolí, zvlášť když se snažíš přijít na to, kým vlastně jsi.
A tak si říkám, že možná dnešní lidé nepotřebují víc možností, ale míň. Míň přemýšlet, míň porovnávat, míň analyzovat. Prostě něco zkusit, u něčeho zůstat a smířit se s tím, že žádný život nebude dokonalý. Ani ten, co vypadá nejlíp na Instagramu.
Protože ono to s těmi možnostmi je jako s bufetem „sněz, co můžeš“. Na začátku jsi nadšený, pak přejedený, a nakonec tě bolí břicho a stejně nevíš, co ti vlastně chutnalo. My jsme měli jedno jídlo. Nebylo ideální, ale aspoň jsme po něm věděli, že jsme se najedli. A nemuseli jsme u toho přemýšlet, jestli bychom někde jinde nemohli jíst líp.
