Článek
Podomní prodejci jsou jediní, kdo mě považují za zajímavého. Nikdo jiný už se mě tak systematicky neptá, jak se mám, co potřebuju, co mě trápí a co bych chtěl zlepšit ve svém životě. Rodina má čas tak jednou týdně, kamarádi mizí rychleji než paměť, ale prodejce? Ten má času dost. Ten si ho na mě přímo vyhradí.
Je to vlastně hezký pocit. Po dlouhé době máš pocit, že tě někdo opravdu vnímá. Že nejsi jen další starý chlap, co zabírá místo v tramvaji. Najednou jsi „klient“. A klient je důležitý. Klient má hodnotu. Klient má potenciál.
Prodejce se mě ptá, jak žiju. Jestli jsem spokojený. Jestli mi něco nechybí. A já si říkám: sakra, tohle se mě neptal ani doktor, ani sociální pracovnice, ani vlastní děti. A tady stojí cizí člověk ve dveřích a zajímá se o můj vnitřní svět.
Samozřejmě že se zajímá. Hlavně o to, jestli v tom vnitřním světě ještě zbylo místo na splátkový kalendář.
Nejvíc mě fascinuje, jak se z ničeho nic stanu odborníkem na svůj život. Prodejce mi dává otázky, já dávám odpovědi, on přikyvuje a zapisuje si. Mám pocit, že jsem v nějakém výzkumu. Možná mě budou citovat ve studii „Chování seniorů v přirozeném prostředí“.
„A co vás nejvíc trápí?“
„Jak dlouho jste už v důchodu?“
„Jak často přemýšlíte o budoucnosti?“
Tyhle otázky mi za posledních deset let nikdo nepoložil. Všichni se ptají maximálně: „Nechceš něco z obchodu?“ Ale prodejce jde hlouběji. Prodejce chce znát moji duši. A pak mi na základě té duše nabídne filtr na vodu.
Podomní prodejci jsou dneska jediní, kdo se mnou vedou skutečný rozhovor. Ne stručnou zprávu, ne emoji, ne hlasovku. Normální rozhovor. O životě, o zdraví, o stárnutí, o penězích. Kdybych byl cynik, řeknu, že si kupuju pozornost. Kdybych byl upřímný, řeknu, že si ji opravdu kupuju.
Nejhorší na tom je, že mi to vlastně lichotí. Že mě někdo považuje za dost důležitého, aby mi věnoval hodinu času. Aby mi všechno vysvětlil, ukázal, nakreslil graf, srovnal varianty. Já celý život pracoval v práci, kde jsem byl jen číslo. A teď jsem konečně někdo, kdo stojí za prezentaci v PowerPointu.
Prodejce mi často říká: „Vy jste přesně ten typ klienta, pro kterého je to ideální.“ To je věta, která zahřeje. Přesně ten typ. Konečně někam patřím. Ne do statistik úmrtnosti, ale do cílové skupiny.
Jediný problém je, že jakmile řeknu „ne“, přestanu být zajímavý. Najednou už se nikdo neptá, jak se mám. Najednou už není čas. Najednou už se nikdo neusmívá. Najednou jsem zase jen starý chlap ve dveřích.
Zajímavý jsem byl jen do chvíle, než se ukázalo, že ze mě nic nekápne.
Je to zvláštní pocit. Celý život se snažíš být zajímavý pro lidi kolem sebe. Snažíš se být dobrý otec, dobrý manžel, dobrý kamarád, dobrý kolega. A ve stáří zjistíš, že největší zájem o tebe mají lidé, kteří tě chtějí prodat něco, co ani nepotřebuješ.
Ale aspoň se ptají. Aspoň poslouchají. Aspoň dělají, že jim záleží. A v tom je ten největší paradox. Že falešný zájem je dneska často jediný zájem, který ještě dostaneš.
Podomní prodejce mi věnuje víc pozornosti než stát, zdravotnictví a rodina dohromady. Stát mi pošle dopis. Doktor mi dá pět minut. Děti mi napíšou „jak se máš“. Ale prodejce si sedne, sundá bundu, nalije si čaj a poslouchá můj životní příběh.
A pak mi řekne: „Tohle všechno by vám mohlo pomoct vyřešit.“ A ukáže mi katalog.
Takže dneska už vím, že zajímavý jsem hlavně tehdy, když mám ještě peníze. Dokud mám peněženku, mám i publikum. Jakmile peněženka zmizí, zmizí i zájem. To je taková moderní forma popularity.
Dřív byl člověk zajímavý tím, co prožil. Dneska je zajímavý tím, kolik může utratit.
A tak si občas říkám, že až jednou opravdu nebudu mít nic, ani důchod, ani úspory, ani kartu, bude naprosté ticho. Nikdo nezazvoní. Nikdo nezavolá. Nikdo se nebude ptát, jak se mám. A to bude možná ten skutečný důkaz, že už nejsem cílová skupina. Že už jsem jen člověk.
A paradoxně – to bude možná poprvé po dlouhé době, kdy o mě nikdo nebude mít zájem. A možná to bude poprvé, kdy budu mít opravdu klid. Bez nabídek. Bez formulářů. Bez úsměvů na splátky.
Jen já. A ticho. A žádný podomní prodejce, který by mi vysvětloval, že jsem zajímavý hlavně proto, že se ze mě ještě dá něco vytěžit.
