Článek
Podomní prodejci vědí o mém důchodu víc než já. A to je na tom to nejděsivější. Já mám důchod jednou měsíčně na účtu, oni ho mají v hlavě celý rok. Oni přesně vědí, kdy chodí, kolik asi dělá, co si z něj můžu dovolit a hlavně – že mám doma dveře, zvonek a dostatek slušnosti, abych otevřel.
Já si kolikrát nejsem jistý, kolik vlastně beru. Musím se podívat do výpisu, nasadit brýle, přepočítat si to a pak stejně dojdu k závěru, že „nějak málo“. Podomní prodejce to ví bez brýlí. Ten přijde, usměje se a řekne: „Pro seniory máme speciální nabídku.“ A už ví, že jsem v pasti.
Pro seniory znamená v překladu: máte málo peněz, ale máte hodně času a ještě víc důvěry. Ideální kombinace. Mladí nemají čas, bohatí nemají zájem, ale důchodce? Ten je doma, slyší, otevře a ještě si uvaří kafe.
Podomní prodejci mají zvláštní talent. Oni nikdy nenabízejí nic, co opravdu potřebuju. Nikdy mi nikdo nepřišel nabídnout levnější nájem, levnější elektřinu nebo lepší důchod. Ne. Nabízejí mi hrnce, matrace, filtry na vodu, masážní přístroje a předplatné časopisu, který už jsem nikdy nečetl ani v roce 1987.
Ale vždycky to podají tak, že mám pocit, že bez toho umřu.
Bez toho hrnce nebudu jíst zdravě.
Bez té matrace se nevyspím.
Bez toho filtru budu pít jedovatou vodu.
A já si říkám: tak sakra, jestli je tohle všechno pravda, tak bych měl být mrtvý už dvacet let.
Nejlepší jsou ti, co přesně vědí, kolik si můžu dovolit. Nabídka nikdy není za padesát tisíc. To by bylo podezřelé. Vždycky je to „jen“ za tři, čtyři, pět tisíc. Částka, která se tváří jako drobnost, ale v důchodu je to rozdíl mezi „nějak vyjdu“ a „tenhle měsíc budu hodně kreativní“.
Jednou mi prodejce řekl: „Vždyť to je jen pár stovek měsíčně.“
Ano. Jen pár stovek. Tedy jedna návštěva lékárny. Nebo tři obědy. Nebo topení na týden. Ale hlavně že mám masážní podložku, na které budu ležet a přemýšlet, kde jsem na ni vzal.
Podomní prodejci mají lepší přehled o mém rozpočtu než já sám. Já si říkám: „Musím šetřit.“ Oni si říkají: „Ještě má rezervu.“ Oni přesně cítí ten moment, kdy už nejsem bohatý, ale ještě nejsem úplně zoufalý. To je jejich lovné území.
Jsou to finanční sokolníci. Krouží kolem paneláků, čichají ke zvonkům a hledají jména, co zní dost staromódně. Jakmile zazvoní u někoho, kdo se jmenuje třeba Bohumil nebo Jaroslav, mají pocit, že objevili zlatý důl. Ne peněz, ale slušnosti.
Protože my jsme generace, co byla vychovaná tak, že se dveře neflákají před nosem. My jsme generace „pojďte dál, dáte si čaj?“. A oni to vědí. Vědí, že nás nezajímá produkt, ale lidský kontakt. A ten prodávají nejlíp.
Největší ironie je, že podomní prodejci jsou dneska jediní lidé, kteří se mnou mluví osobně. Rodina píše zprávy, úřady posílají dopisy, kamarádi mizí. Ale prodejce přijde, podá ruku, usměje se, zeptá se, jak se mám. A já už skoro zapomněl, jaké to je, když se někdo ptá doopravdy. Nebo aspoň přesvědčivě.
Jednou jsem si spočítal, kolik bych měl, kdybych si nekoupil všechny ty „výhodné nabídky“. Došel jsem k závěru, že bych si mohl dovolit dovolenou. Nebo nový spotřebič. Nebo prostě klid. Místo toho mám doma tři deky, dva hrnce, co se bojím použít, a přístroj, u kterého ani nevím, k čemu přesně je.
Ale prodejce mi to vysvětlil. Všechno je „investice do zdraví“. To je krásné spojení. Když se řekne zdraví, rozum vypne a peněženka se otevře. Protože kdo by nechtěl být zdravý? Já bych chtěl. Ale zatím mám hlavně pocit, že jsem zdravý tak akorát na to, abych dál podepisoval smlouvy.
Podomní prodejci mají jeden zásadní dar: oni ti nikdy neřeknou, že na to nemáš. Oni ti řeknou, že na to máš právě teď. A že když to nekoupíš, budeš litovat. Ne hned. Ale časem. A čas je v důchodu to jediné, čeho máme opravdu hodně.
Takže ano. Podomní prodejci vědí o mém důchodu víc než já. Vědí, že je malý, ale stabilní. Vědí, že jsem opatrný, ale slušný. Vědí, že se bojím budoucnosti, samoty, nemocí. A přesně na to cílí.
Já mám účet. Oni mají strategii.
Já mám peníze. Oni mají plán, jak mi je vysvětlit, že je vlastně nepotřebuju.
A víš co je nejhorší? Že jim to ani nemám za zlé. Protože oni dělají svou práci. A já dělám svou roli. Roli důchodce, co celý život pracoval, aby teď byl ideálním zákazníkem pro věci, které nikdy nepotřeboval, ale které mu někdo prodal s takovým úsměvem, že měl pocit, že je to přátelství.
Takže dneska už když někdo zazvoní, kouknu kukátkem. Když vidím složku a úsměv, vím přesně, co přijde. Další člověk, který o mém důchodu ví víc než já. A další příležitost zjistit, že nejcennější komodita ve stáří nejsou peníze. Ale slušnost. Protože ta se prodává úplně nejlíp. A úplně nejdráze.
