Článek
Stojím ve vestibulu našeho domu.
Je to takový ten typický panelákový vestibul. Poštovní schránky, nástěnka s letákem o ztracené kočce a výtah, který pamatuje ještě dobu, kdy byl telefon na šňůře.
Čekám na výtah.
A protože je to panelákový výtah, čekám docela dlouho.
V tu chvíli přijdou tři kluci.
Tak deset let, možná jedenáct. Energie na rozdávání, batohy na zádech a výraz, že svět je velké hřiště.
Postaví se před výtah.
A začnou kopat do dveří.
Ne jednou.
Oni do nich kopou systematicky.
Bum.
Bum.
Bum.
Výtah to bere statečně, ale podle zvuku mám pocit, že se v něm někde třese šroubek, který už přemýšlí o důchodu.
Chvíli to sleduju.
Říkám si, že třeba přestanou.
Nepřestanou.
Bum.
Bum.
Bum.
Tak se nadechnu a řeknu klidně:
„Kluci, nekopte do toho výtahu.“
Ticho.
Kluci se na mě podívají.
Ten nejvyšší z nich zvedne obočí.
„Proč?“
To je otázka, která mě vždycky pobaví.
V mém dětství totiž existovala odpověď, která řešila devadesát procent situací.
Protože jsem to řekl.
Ale snažím se být moderní.
„Protože ho rozbijete,“ říkám.
Kluci chvíli přemýšlí.
Pak jeden z nich kopne znovu.
Bum.
„On to vydrží,“ říká.
To je logika.
Podle téhle logiky by se dalo testovat všechno.
Třeba okna.
Nebo auta.
Nebo sousedé.
„I tak,“ říkám, „nekopte do toho.“
V tu chvíli přijde jejich matka.
Vidím ji poprvé, ale podle kroku poznám, že přichází rozhodující moment.
„Co se děje?“ ptá se.
Kluci ukážou na mě.
„On nám říká, co máme dělat.“
Matka se na mě podívá.
„Ano?“ říká.
„Jen jsem je poprosil, aby nekopali do výtahu,“ vysvětluju.
Matka chvíli mlčí.
Pak řekne větu, kterou bych v životě nečekal slyšet ve vestibulu paneláku.
„Vy útočíte na jejich identitu.“
Chvíli přemýšlím, jestli jsem správně slyšel.
„Na jejich co?“
„Na jejich identitu,“ zopakuje.
Podívám se na kluky.
Jeden má batoh s fotbalovým klubem, druhý žvýká žvýkačku a třetí právě zkouší kopnout do tlačítka.
„Já jsem jen řekl, ať nekopou do výtahu.“
Matka zavrtí hlavou.
„Děti potřebují svobodu projevu.“
Výtah mezitím přijede.
Dveře se otevřou.
Všichni nastoupíme dovnitř.
Kluci samozřejmě stojí nejblíž ke dveřím.
A protože dveře jsou zase zavřené, začnou do nich kopat znovu.
Bum.
Bum.
Já se podívám na matku.
Matka se usměje.
„Oni jen ventilují energii.“
Výtah se rozjede.
Podle zvuku mám pocit, že ventiluje i motor.
„A kdy ta energie končí?“ ptám se.
Matka se zamyslí.
„Když ji děti přirozeně zpracují.“
Kluci mezitím zpracovávají energii velmi intenzivně.
Bum.
Bum.
Výtah zastaví ve třetím patře.
Dveře se otevřou.
Vystoupí stará paní s nákupní taškou.
Podívá se na kluky.
Podívá se na dveře.
Pak řekne velmi jednoduchou větu:
„Nekopejte do toho výtahu.“
Kluci okamžitě přestanou.
Ticho.
Matka se na paní podívá.
Paní se na matku podívá.
Dveře se zavřou.
Výtah pokračuje.
Matka se nakonec otočí ke klukům.
„Kluci, tak už ne.“
„Proč?“ ptá se jeden.
Matka chvíli mlčí.
Pak řekne větu, která mi připomene staré časy.
„Protože jsem to řekla.“
Kluci přikývnou.
A přestanou.
Já stojím v rohu výtahu a přemýšlím.
Celá ta debata o identitě, svobodě projevu a energii skončila jednou větou.
Protože jsem to řekla.
Výtah zastaví v pátém patře.
Dveře se otevřou.
Já vystoupím.
Než odejdu, podívám se ještě na ty dveře.
Jsou trochu promáčklé.
Ale pořád drží.
A říkám si jednu věc.
V dnešní době je výtah možná poslední věc, která ještě opravdu drží nervy.
