Článek
Já jsem vyrůstal v době, kdy se věci kupovaly na celý život. Ne na sezónu, ne na „do vyčerpání baterky“, ale opravdu na doživotí. Když si člověk koupil lednici, tak s ním zestárla. Když si koupil televizi, tak ji zdědily děti. A když si koupil mixér, tak ho přežil.
Dneska?
Dneska si koupíte cokoliv a v hlavě už automaticky běží odpočet. Ne kdy to splatíte, ale kdy se to rozbije.
Koupil jsem si novou konvici. Stála víc než první auto, co jsem kdy měl. Vypadala krásně. Nerezová. Digitální. Svítila. Pípala. Měla víc funkcí než já. Po roce přestala vařit. Po roce. Moje stará konvice z roku 1987 vařila dvacet let a odešla jen proto, že jsem ji omylem shodil ze stolu.
A to je na tom to nejhorší. Dřív se věci rozbíjely dramaticky. Spadly, bouchly, začaly kouřit. Dneska se rozbijí potichu. Prostě přestanou. Bez vysvětlení. Jako vztah.
Člověk sedí, kouká na to a říká si: „Vždyť jsi byl včera v pořádku.“ A ono nic. Ticho. Digitální smrt.
Všechno je dneska chytré. Chytrý telefon, chytrá televize, chytrá pračka. Jenže čím je to chytřejší, tím je to hloupější na životnost. Stačí jedna aktualizace, jeden čip, jeden senzor a můžete to vyhodit.
Moje první televize měla dvě tlačítka a vydržela patnáct let. Dnešní televize má dálkový ovladač s padesáti tlačítky, připojení k internetu, aplikace, hlasové ovládání… a po třech letech se rozhodne, že už nemá náladu.
A servis vám řekne: „Oprava se nevyplatí.“
To je věta, která by se měla vytesat do kamene moderní doby.
Nevyplatí se opravit.
Vyplatí se koupit novou.
Za dvojnásobek ceny.
Na polovinu času.
Dřív se věci opravovaly. Byl opravář. Měl kufřík. Přišel, něco rozšrouboval, něco vyměnil, něco poklepal kladívkem a šlo se dál. Dneska žádný opravář není. Je jen autorizovaný servis, který vám řekne, že nový díl stojí skoro jako celý výrobek.
Takže se to vyhodí. Funkční na 80 %, ale s jednou chybou. A koupí se nové. S pocitem, že jste ekolog, protože jste recyklovali krabici.
Největší paradox je, že čím víc to stojí, tím víc se bojíte to používat. Koupíte si drahý telefon a pak ho nosíte v obalu, v obalu na obal, s fólií na displeji a s hadříkem na utírání. Vlastně ho ani nevlastníte. Jen ho hlídáte.
Já mám doma mixér, který stál tolik, že by za to dřív byla dovolená u moře. Použil jsem ho pětkrát. Teď vydává zvuk, jako by se v něm praly šrouby s křečkem. Servis řekl: „To je běžné opotřebení.“
Běžné. Po pěti použitích.
Moje manželství trvalo třicet let. Bez aktualizací. Bez resetu. Bez náhradních dílů. Občas to skřípalo, občas to pískalo, ale fungovalo. Dnešní věci nevydrží ani tři roky a ještě se u toho tváří uraženě.
Dřív byl spotřebič jako partner. Spolehlivý. Znali jste jeho zvuky. Věděli jste, kdy je něco špatně. Dneska je to jako rande z aplikace. Hezké, moderní, ale za chvíli vás to zklame a přestanete si rozumět.
A ceny? To je kapitola sama pro sebe. Člověk má pocit, že dneska neplatí za kvalitu, ale za pocit, že má něco nového. Za design. Za značku. Za to, že to má modré světýlko.
Zaplatíte víc než kdy dřív a dostanete méně než kdy dřív. Menší, lehčí, tenčí, křehčí. Všechno je „optimalizované“. Hlavně na to, aby to nevydrželo moc dlouho.
Začínám si myslet, že výrobci mají někde tajnou tabulku:
Ideální životnost: těsně po záruce.
Ne dřív, to by byl problém.
Ne později, to by bylo podezřelé.
Takže dneska už nekupuju věci s nadějí. Kupím je s podezřením. Nedívám se, jak jsou hezké, ale kdy se asi rozbijí. Neptám se „jak to funguje“, ale „jak dlouho to ještě vydrží“.
A někdy si říkám, že jediné, co mi doma opravdu funguje bez poruchy, jsou věci staré třicet let. Rádio. Hrnek. Já.
Všechno nové je drahé, chytré, lesklé… a smrtelně křehké.
Takže máme svět, kde nic není levné, ale všechno je dočasné.
Kde spotřebiče mají kratší život než vztahy.
A kde si člověk říká, že kdyby se dnes vyráběla manželství, byla by na dva roky se zárukou a pak by vám servis řekl:
„Oprava se nevyplatí. Kupte si nové.“
