Článek
Úřad je zvláštní instituce. Všechno tam má svůj skrytý smysl, jen se o něm nemluví nahlas. Dveře jsou těžké, aby se vám hned nechtělo odejít. Formuláře jsou složité, abyste pochopili, že na nic nemáte nárok. A židle jsou nízké, aby vám bylo jasné, kdo je tady dole.
Já jsem si toho všiml nedávno, když jsem si sedl v čekárně a už jsem nevstal. Ne fyzicky, ale mentálně. Ta židle byla tak nízká, že jsem měl kolena u brady a pocit, že jestli se pokusím zvednout, budu potřebovat stavební povolení.
Židle na úřadech nejsou na sezení. Jsou na pokání.
Jsou tvrdé, úzké, studené a vždycky o pět centimetrů nižší, než by měly být. Přesně tak, aby se vám po deseti minutách začala ozývat záda, po dvaceti kolena a po třiceti jste zapomněli, proč jste vlastně přišli.
Mladý člověk si sedne a řekne si: „No co, nepohodlí.“
Důchodce si sedne a začne přemýšlet, jestli ještě někdy vstane bez cizí pomoci.
A to je teprve začátek. Protože jakmile si sednete, začíná skutečné stárnutí. Ne biologické. Úřední.
Zpočátku sedíte rovně. Snažíte se. Chcete vypadat důstojně. Po deseti minutách se trochu sesunete. Po dvaceti už hledáte polohu, která nebolí. Po třiceti jste v pozici, kterou by vám fyzioterapeut zakázal i na smrtelné posteli.
A pořád čekáte.
Čekárna je plná lidí v podobných pozicích. Všichni sedí nízko, všichni koukají do země, všichni vypadají, jako by byli na hromadném výslechu svědomí.
Nikdo se nesměje. Nikdo nemluví. Všichni dýchají potichu, aby náhodou neupoutali pozornost. Protože kdo upoutá pozornost, může být vyzván k dalšímu formuláři.
Jednou jsem se z té židle zvedal tak dlouho, že se mě paní vedle zeptala, jestli nepotřebuju pomoc. Já jsem nepotřeboval pomoc. Já jsem potřeboval jeřáb.
Nejhorší na tom je, že ty židle nejsou náhoda. Jsou součást systému. Kdyby byly pohodlné, lidé by tam vydrželi. Kdyby tam vydrželi, mohli by se ptát. Kdyby se ptali, mohli by pochybovat. A to by byl začátek revoluce.
Nízká židle vás naučí pokoře. Doslova. Sedíte nízko, koukáte nahoru na úředníka, který sedí na normální kancelářské židli s kolečky, opěrkami a ergonomickým polštářkem. On je pohodlný. Vy jste připravení na ortopedii.
To není náhoda. To je hierarchie.
Vy čekáte.
On rozhoduje.
Vy sedíte na plastu.
On sedí na kůži.
A zatímco se snažíte vstát, slyšíte:
„Tak co potřebujete?“
Po hodině čekání je to otázka skoro filozofická. Co já vlastně potřebuju? Papír? Razítko? Potvrzení? Nebo jen pochopení, že tenhle svět už není stavěný pro lidi s klouby?
Nejhorší je, že s každou minutou na té židli klesá nejen vaše páteř, ale i vaše naděje. Ze začátku si říkáte: „To vyřídím, to půjde, to bude v pohodě.“ Po půl hodině: „Snad to dneska stihnu.“ Po hodině: „Hlavně ať mě nepošlou domů pro další papír.“
A když už vás konečně zavolají, vstáváte tak pomalu, že máte pocit, že se celý úřad dívá. Ne proto, že by vás litovali, ale proto, že blokujete provoz.
Došouráte se k přepážce, vysvětlíte, co chcete, a paní řekne:
„To jste měl přijít na jiné oddělení.“
V tu chvíli byste si nejradši sedli zpátky. Ale víte, že byste už nevstali.
Takže jdete. O patro výš. Další čekárna. Další židle. Ještě nižší. Ještě tvrdší. Jako by každé oddělení testovalo, kolik toho lidské tělo ještě vydrží.
Začínám si myslet, že skutečná funkce úřadů není správa státu, ale třídění populace. Kdo vydrží sedět, čekat a mlčet, ten projde. Kdo se ozve, ten se vrátí domů s prázdnou.
A tak dneska už vím, že když jdu na úřad, neberu si jen doklady. Beru si analgetika, trpělivost a vnitřní smíření s tím, že nejnižší na celé budově nejsou ty židle.
Nejnižší je vaše očekávání, že to půjde rychle, lidsky a bez bolesti.
