Článek
Když jsem byl mladý, myslel jsem si, že drama je rozvod, hypotéka nebo šéf. Dnes už vím, že skutečné drama přichází až ve chvíli, kdy vstoupíte do společenské místnosti a zjistíte, že všechna dobrá křesla u televize jsou obsazená. A zbylo jen to u dveří, kde táhne, nebo to úplně bokem, odkud nevidíte ani obraz, ani titulky, ale slyšíte dech všech ostatních.
V domově důchodců mají křesla zvláštní hierarchii. Existují křesla prémiová, strategická, nouzová a ta, kam si sednete jen tehdy, když už vám je úplně jedno, co se bude dít. Prémiová jsou přímo před televizí, v ideální vzdálenosti, s dobrým úhlem a bez sloupu v zorném poli. Tato křesla mají své stálé majitele. A běda, jakmile se tam posadí někdo cizí.
Každé křeslo má svého nepsaného vlastníka. Nikdo to nikde nemá napsané, ale všichni to vědí. Pan Karel má třetí zleva. Paní Věra sedí vždycky úplně uprostřed. Pan Josef zásadně u okna. Když se někdo omylem posadí na cizí místo, atmosféra zhoustne víc než bramboračka po týdnu v lednici.
Jednou jsem si sedl do křesla, které bylo prázdné. Po pěti minutách přišla paní Věra, zastavila se přede mnou a řekla: „Ty sedíš na mém místě.“ Neřekla to agresivně. Řekla to klidně, s úsměvem, ale s tónem člověka, který vám právě oznámil, že sedíte na jeho hrobě. Zvedl jsem se okamžitě. Nechtěl jsem riskovat občanskou válku.
Největší drama nastává, když někdo přijde pozdě. Televize už běží, všichni sedí a najednou se otevřou dveře a vstoupí opozdilec. Rozhlédne se, hledá místo, pomalu kráčí mezi křesly a každý jeho krok je sledován jako v šachové partii. Kam si sedne? Komu naruší výhled? Koho donutí pohnout se?
Pokud si sedne někomu před obraz, ozve se kolektivní kašel. Pokud si sedne vedle někoho, kdo nemá rád blízkost, přijde hlasité odfrknutí. A pokud si sedne do „rezervovaného“ křesla, do pěti minut přijde jeho právoplatný majitel s výrazem, že byl právě okraden o životní smysl.
Televize sama o sobě není až tak důležitá. Většina z nás stejně neví, co se tam děje. Buď neslyšíme, nebo nerozumíme, nebo si myslíme, že to už jsme viděli. Ale křeslo je zásadní. Křeslo je otázka komfortu, prestiže a přežití. Špatné křeslo znamená bolavá záda, studené nohy a pocit, že jste občan druhé kategorie.
Nejhorší situace nastává, když někdo zabere dvě křesla. Jedno pro sebe a jedno pro hůl, kabelku nebo imaginární kamarádku. To je považováno za těžký společenský zločin. Všichni to vidí, všichni to řeší, ale nikdo nemá odvahu to říct nahlas. Místo toho se šeptá, pomlouvá a plánuje se tichý odpor.
Jednou paní Marie zabrala dvě křesla s tím, že „to druhé je pro kamarádku“. Kamarádka nepřišla. Dvě hodiny. Nikdo si tam nesedl. Křeslo zůstalo prázdné jako památník lidské tvrdohlavosti.
Největší napětí je těsně před začátkem oblíbeného pořadu. Všichni přicházejí dřív, obsazují místa, hlídají si teritorium. Připomíná to spíš nástup na koncert než domov důchodců. Kdo přijde pozdě, má smůlu. Vezme, co zbylo. A to se pak projeví na náladě po zbytek dne.
Já jsem se jednou pokusil o revoluci. Řekl jsem: „Vždyť je to jedno, kde sedíme.“ V místnosti nastalo ticho. Deset párů očí se na mě podívalo, jako bych právě zpochybnil smysl života. Jedna paní mi pošeptala: „To říkáš proto, že sedíš dobře.“
A měla pravdu. Člověk pochopí důležitost křesla až ve chvíli, kdy mu zbyde to u topení, co nefunguje, nebo to u dveří, kde každý průchod znamená průvan a ránu loktem.
Tak jsem pochopil, že největší drama v domově nejsou nemoci, léky ani návštěvy. Největší drama je logistika. Kdo kde sedí, kdo kam patří a kdo komu zabral místo. Televize je jen kulisa. Skutečný seriál se odehrává před ní. Bez kamer, bez scénáře, ale s emocemi, které by záviděla i telenovela.
A tak každý den sledujeme stejný příběh. Obsazování, přesedání, pohledy, ticho, napětí. A když se konečně všichni usadí, televize může klidně vypnout. Protože to hlavní drama už proběhlo. Křesla jsou rozdaná. Svět je na chvíli v rovnováze. A my můžeme v klidu sledovat pořad, kterému stejně nikdo nerozumí, ale všichni víme, že sedíme přesně tam, kde máme. A to je v domově důchodců to nejdůležitější.
