Článek
Když jsem přišel do domova důchodců, byl jsem naivní. Myslel jsem si, že největší konflikty budou kolem televize, teploty v jídelně a toho, komu zase zmizely zubní protézy. Jenže velmi rychle jsem pochopil, že skutečné centrum veškerého napětí, intrik a psychologické války je jedno obyčejné křeslo u okna ve společenské místnosti.
To křeslo je strategické místo. Má výhled ven. A výhled ven je v domově důchodců něco jako přístup k moři v hotelu. Nevidíš tam sice nic zásadního, většinou jen parkoviště, keř a občas popeláře, ale je to kontakt s realitou. S životem. S důkazem, že svět pořád existuje i bez nás.
Kdo sedí u okna, ten je někdo. Má přehled. Ví, kdo přijel na návštěvu, kdo přijel sanitkou a kdo jenom zásobování. Ví, kdy prší, kdy svítí slunce a kdy se zase někdo pokouší zaparkovat na tři pokusy. My ostatní koukáme maximálně na květináč a záda paní Horákové.
Zpočátku jsem si myslel, že se to místo nějak spravedlivě střídá. Naivita mládí, i když mi bylo sedmdesát. Ve skutečnosti existuje neoficiální hierarchie. Křeslo u okna patří těm, co chodí do společenské místnosti nejdřív. A někteří sem chodí tak brzy, že mám podezření, že tu přespávají.
Pan Král třeba přijde každý den v osm nula pět, i když program začíná v deset. Sedí, drží si křeslo jak hradní stráž a dělá, že si čte noviny. Ve skutečnosti jen hlídá, aby mu ho nikdo nevzal. Jednou jsem si tam sedl omylem já. Myslel jsem, že dostanu infarkt dřív než on.
„To je moje místo,“ řekl klidně, ale v očích měl výraz člověka, který by byl ochoten kvůli oknu zabíjet.
Od té doby už vím, že křeslo u okna není jen kus nábytku. Je to status. Je to moc. Je to poslední zbytek kontroly nad světem, který už ti jinak kontrolují lékaři, sestry, rozpis léků a jídelníček na nástěnce.
Největší drama nastane, když někdo z „oknové elity“ onemocní. Křeslo zůstane prázdné. V místnosti se rozhostí ticho. Všichni koukají. Nikdo si netroufá. Je to jako uvolněný trůn. Každý ho chce, ale bojí se první sednout, aby nebyl obviněn z bezohledného kariérismu.
Jednou to nevydržela paní Bílá. Přišla, rozhlédla se, sedla si. V tu chvíli jako by se změnil vzduch v místnosti. Lidi ztichli. Televize hrála, ale nikdo ji nevnímal. Všichni sledovali jen to křeslo. A pak se otevřely dveře.
Pan Král. Zázračně uzdravený. Bez kašle, bez hole, bez slabosti. Došel ke křeslu, mlčky se podíval na paní Bílou a řekl: „Já už jsem zase tady.“
Paní Bílá vstala tak rychle, že jsem se bál, že si vykloubí kyčel. A bylo po revoluci.
Od té doby vím, že v domově důchodců se nebojuje o peníze, o vliv ani o popularitu. Bojuje se o výhled. O možnost dívat se ven a aspoň na chvíli mít pocit, že jsi součástí světa, který ještě někam směřuje.
Pro nás ostatní je okno jen sklo. Pro někoho je to poslední kino, poslední sociální síť, poslední reality show. Tam se sleduje, kdo přijel, kdo odešel a kdo už nepřijede nikdy.
A tak když dnes vidím, jak se mladí hádají o parkovací místo, o kancelář u okna nebo o lepší výhled z bytu, jen se usměju. Počkejte si. Jednou skončíte taky v místnosti, kde bude jedno křeslo u okna. A zjistíte, že celý život nebyl boj o smysl, kariéru ani štěstí.
Ale o to, kdo bude sedět nejblíž ke sklu. A dívat se, jak ostatní ještě můžou jít ven.
