Článek
Když jsem nastoupil do domova důchodců, první věc, které jsem si všiml, byla hlučnost. Ne proto, že by tu všichni křičeli. Naopak. Všichni tvrdí, že neslyší. Televize hraje na hlasitost, při které by se dalo komunikovat s vesmírnou stanicí, zvonky na chodbě zvoní marně a sestřičky musejí mluvit tak nahlas, že by probudily i egyptskou mumii. A přesto, když někdo v jídelně pošeptá: „Prý se paní Marie rozváděla už potřetí,“ slyší to úplně všichni. Včetně těch, co se jinak ptají, jestli je dneska středa nebo talíř.
Začal jsem tomu říkat selektivní hluchota. Na běžné věci jsme všichni hluší. „Večeře!“ Nikdo nereaguje. „Měření tlaku!“ Ticho. Ale stačí, aby někdo řekl: „Ten novej pán má prý hodně peněz,“ a během tří vteřin se o tom baví celý domov. Bez sluchadel, bez opakování, bez titulkování.
Největší záhada je pan Karel z vedlejšího pokoje. Karel neslyší vůbec nic. Když na něj mluvím, musím mu to psát na papír. Ale když jsem jednou v kuchyňce řekl, že mi nechutná polévka, Karel se druhý den zeptal: „Tak co, už ti chutná víc?“ Dodnes nevím, kdo mu to přenesl. Možná to slyšel zdí. Nebo se informace v domově šíří vzduchem jako viróza.
Pomluva má v domově důchodců zvláštní akustické vlastnosti. Nezáleží na tom, jak tiše ji řeknete. Můžete šeptat pod dekou v noci, a ráno to ví i paní na druhém patře, která jinak neslyší ani požární alarm. Přitom nikdo nikdy nic neslyší, když se ho ptáte na jméno, datum nebo kam si dal brýle.
Jednou jsem byl svědkem zázraku. V televizi běžel film, hlasitost na maximum, titulky nikdo nečte. Všichni si stěžují, že nerozumí ději. A v tom paní Věra na druhém konci místnosti potichu řekla: „Ten doktor má milenku.“ Okamžitě se otočilo šest hlav. Film nikoho nezajímal. Milenka ano.
Zdá se, že lidské ucho ve stáří prochází evolucí. Přestane reagovat na praktické informace a začne se specializovat na společenské nebezpečí. Kdo s kým, kdo komu, kdo co zdědil, kdo komu snědl jogurt. To jsou zvuky, které mozek vyhodnocuje jako životně důležité.
Zkoušel jsem to testovat. Řekl jsem nahlas: „Zítra je povinná kontrola u doktora.“ Nikdo nereagoval. Pak jsem zašeptal: „Prý pan ředitel chodí s tou mladou sestřičkou.“ Do minuty to věděli všichni. Dokonce i paní, co si myslí, že je pořád rok 1972.
Největší paradox je, že všichni tvrdí, že drby je nezajímají. Každý říká: „Já se o ostatní nestarám.“ Ale jakmile se objeví nová informace, všichni ji znají, analyzují a předávají dál. A to s takovou rychlostí, že by se za to nestyděl ani internet.
V domově důchodců neexistují tajemství. Existují jen informace, které ještě nestihly oběhnout všechny pokoje. Soukromí je tu něco jako jednorožec. Všichni o něm slyšeli, ale nikdo ho nikdy neviděl.
Postupně jsem pochopil, že hluchota v domově není fyzický problém. Je to strategická obrana proti nudě. Běžné věci jsou nezajímavé, opakují se každý den. Ale pomluva? Ta je nová, svěží, vzrušující. To je kulturní program.
Takže ano, všichni jsme tady hluší. Ale jen do té doby, než se někde objeví drb. V tu chvíli se z nás stávají agenti tajné služby. Nic nám neunikne. A kdyby někdy došel signál mobilní sítě, věřím, že domov důchodců by dokázal fungovat jako dokonalá informační síť. Bez technologií, bez internetu, jen na čisté, vytříbené schopnosti slyšet to, co se nemá slyšet. Protože pomluva je jediný zvuk, který ve stáří nikdy neohluchne.
