Článek
Pamatuju si dobu, kdy existovalo jedno mléko. Prostě mléko. Bílé, tekuté, studené. Buď bylo plnotučné, nebo polotučné. To byl celý vesmír možností. Člověk přišel do obchodu, řekl: „Prosím mléko,“ a dostal mléko. Konec příběhu. Nikdo se ho neptal na životní styl, dietu ani na to, jestli má vztah s kravou.
Dneska? Dneska vstoupím do obchodu a mám pocit, že jsem omylem vešel do laboratoře nebo do sekty.
Regál s mlékem má tři metry. A já stojím před ním jak před jízdním řádem v Japonsku. Plnotučné, polotučné, odtučněné, bezlaktózové, vysokoproteinové, bio, farmářské, baristické, mandlové, sójové, ovesné, kokosové, rýžové, bez něčeho, s něčím, s příchutí, bez chuti.
A někde mezi tím možná i normální mléko. Pokud ještě existuje.
Stojím tam a čtu obaly. Každý má jinou barvu, jiný font, jiný příběh. Každé mléko mi slibuje, že budu zdravější, šťastnější a lepší člověk. Jen nevím, které z nich si mám dát do kafe, aby mi chutnalo jako kafe a ne jako smoothie z posilovny.
Rozhlížím se, jestli tam není prodavačka. Taková ta klasická. V zástěře. Co ví, kde co je. Co by mi řekla: „Vemte tohle, to je normální mléko.“
Jenže žádná taková tam není. Jsou tam jen samoobslužné pokladny, obrazovky, pípání a jeden brigádník, kterému je sedmnáct a který vypadá, že mléko viděl naposledy v reklamě.
Ptám se ho: „Prosím vás, kde máte normální mléko?“
On se zamyslí. Opravdu se zamyslí. A pak řekne: „Jak to myslíte normální?“
A v tu chvíli mi došlo, že jsem starý. Protože pro něj už normální neexistuje.
Vysvětluju: „No prostě… kravské. Bílé. Na pití.“
On: „A chcete plnotučné, polotučné, bezlaktózové, nebo bio?“
Já: „Chci takové, co chutná jako mléko a nestojí jako benzín.“
On se zasměje, ale je vidět, že vůbec nechápe, co řeším. Pro něj je mléko lifestyle produkt. Pro mě je to tekutina, co se dává do hrnku.
Nakonec si vezmu nějaké. Podle barvy. Podle intuice. Podle osudu. Přijdu domů, naleju si ho do kafe a zjistím, že chutná divně. Řídké. Sladké. Jakoby smutné.
Na obalu čtu: „Ovesný nápoj.“
Nápoj. Ne mléko. Já si koupil trávu ve vodě.
Dřív jste měli v obchodě jednu paní za pultem. Znala vás. Věděla, že kupujete rohlíky, salám a mléko. Když něco nebylo, řekla: „Přijďte zítra.“ Dneska vás nezná nikdo. Jste jen další uživatel, co skenuje kód a snaží se najít správnou tekutinu mezi padesáti variantami.
Místo prodavačky máte aplikaci. Místo rady máte filtr podle „životního stylu“. Místo rozhovoru máte pípnutí.
A mléko? To už není potravina. To je filozofie. Identita. Vyjádření postoje ke světu.
Když si koupíte sójové, jste ekolog. Když mandlové, jste moderní. Když plnotučné, jste podezřelý. Když bezlaktózové, máte buď problém, nebo image.
Já chci být jen člověk, co si dává kafe s mlékem. Ne manifest.
Nejvíc mě fascinuje, že čím víc máme možností, tím míň se vyznáme. Dřív dvě volby, klid. Dneska dvacet voleb, stres. Stojíte v obchodě, potíte se, čtete složení, googlíte, ptáte se sami sebe, jestli vám tohle mléko nezmění osobnost.
A přitom by stačilo, kdyby tam byla jedna normální prodavačka, co by řekla: „Vemte tohle, to pijou všichni.“
Ale to už dneska nejde. Dneska se neprodává mléko. Dneska se prodává pocit.
Takže máme pět typů mléka. Vlastně jich máme padesát. Ale nemáme nikoho, kdo by nám řekl, které je prostě obyčejné.
A tak odcházím z obchodu s taškou plnou tekutin, ale s pocitem, že jsem vlastně pořád nedostal to, pro co jsem přišel.
Mléko.
Ne koncept.
Ne životní směr.
Prostě mléko.
