Článek
Úřad je jediné místo na světě, kde má člověk pocit, že vstoupil do alternativní reality. Všude jinde se dneska všechno zrychluje, digitalizuje, optimalizuje. Ale úřad zůstává. Pevný. Neměnný. Jako muzeum čekání.
A první, co tam dostanete, je číslo.
Číslo je symbol naděje. Vezmete si lísteček a řeknete si: „Dobře, mám 47. Přede mnou je 46 lidí. To nějak přežiju.“ Je v tom řád. Logika. Matematika. Civilizace.
Jenže to je jen iluze.
Sedíte. Čekáte. Na tabuli svítí 12. Po deseti minutách 13. Po dvaceti minutách pořád 13. Pak se objeví 27. Nikdo neví proč. Nikdo se neptá. Všichni to berou jako přirozený jev. Jako počasí.
Jednou jsem měl číslo 5. Říkal jsem si: „To je pohoda, než si sundám kabát, budu na řadě.“ Seděl jsem tam hodinu a půl. Mezitím prošlo asi patnáct lidí. Ne s číslem. Prostě přišli, zaklepali, vešli.
Začal jsem chápat, že číslo není pořadí. Číslo je spíš takový suvenýr. Památka na to, že jste se pokusil věřit systému.
Na úřadě totiž existují dvě fronty. Ta viditelná s čísly a ta neviditelná. Ta neviditelná je složená z lidí, kteří:
– se znají,
– už tady byli včera,
– jen se chtějí na něco zeptat,
– nebo mají takový výraz, že je úřednice radši pustí hned.
Pak je tu ještě speciální kategorie: „Já jsem tu jen na minutku.“ To je člověk, který předběhne všechny, stráví uvnitř dvacet minut a vyjde ven s papíry tlustými jak telefonní seznam.
A vy sedíte s číslem 47 a díváte se, jak kolem vás proudí život. Lidi bez čísla. Lidi bez studu. Lidi s odvahou.
Jednou jsem se odvážil zeptat:
„Prosím vás, a ty čísla teda platí?“
Paní u okénka se na mě podívala tak, jako by se právě poprvé setkala s konceptem čísel.
„No… většinou.“
Většinou. To je úřední slovo, které znamená: ne.
Postupně mi došlo, že úřad nefunguje podle systému. Úřad funguje podle nálady. Když má úřednice dobrou náladu, bere lidi rychle. Když má špatnou, otevře šuplík, začne hledat papíry a tři minuty se dívá do prázdna.
Na tabuli svítí vaše číslo, ale ona si klidně zavolá někoho jiného. Protože ten má jiný problém. Nebo jiný formulář. Nebo jí připomíná synovce.
Na úřadě se nerozhoduje podle pravidel. Rozhoduje se podle pocitu. Podle energie v místnosti. Podle toho, jestli se dneska chce.
Vyplníte formulář přesně podle instrukcí. Odevzdáte ho. A paní řekne:
„Tady vám chybí podpis.“
Vy: „Ale to tam nikde není napsané.“
Ona: „No ale měl by tam být.“
Měl by. To je další magická věta. Neexistuje žádný zákon, žádná vyhláška, ale měl by. Protože se to tak dneska cítí.
Tak jdete znovu. Zase číslo. Zase čekání. Zase 47. Tentokrát svítí 3. Po půl hodině 4. Po další půlhodině 9. Čas se chová nepravidelně. Minuty mají jinou délku. Hodina je pocit.
A přesto tam všichni sedí. Nikdo se nevzbouří. Nikdo neřekne: „Tohle nedává smysl.“ Protože úřad má zvláštní schopnost člověka uklidnit. Ne v dobrém slova smyslu. Spíš vás postupně zbaví energie.
Po třiceti minutách už nechcete nic. Jen aby to skončilo. Když se konečně dostanete na řadu, neřešíte výsledek. Jste rádi, že jste přežili.
A tehdy pochopíte, že čísla na úřadě nejsou na organizaci. Jsou na psychologii. Aby měl člověk pocit, že existuje nějaký řád. Nějaká spravedlnost. Nějaký plán.
Ve skutečnosti je to celé improvizace.
Úřad je divadlo.
Čísla jsou rekvizity.
Úřednice je režisér.
A vy jste komparz, který čeká, kdy ho někdo zavolá.
A když vás konečně zavolají, zjistíte, že jste si přinesli špatný formulář, chybí vám jeden papír a musíte přijít znovu.
Samozřejmě si vezmete nové číslo.
Protože co kdyby tentokrát opravdu platilo.
