Článek
Největší paradox stáří není inkontinence ani zapomínání jmen. Největší paradox je logika. Konkrétně tahle: bojím se neznámých lidí z televize, ale klidně otevřu dveře komukoliv, kdo zazvoní.
Migranti jsou hrozba. Podle zpráv jsou nebezpeční, tajemní, neví se, odkud jsou, co chtějí a jestli náhodou nemají v batohu bombu. Ale podomní prodejce? To je slušný pán. Má košili. Má vizitku. Má úsměv. A hlavně říká „babičko“ a „dědečku“. Tak to musí být v pořádku.
Nikdy jsem nepochopil, jak může jeden a ten samý člověk říct:
„Já se bojím cizinců, dneska už člověk neví, komu věřit.“
A o deset minut později pustit do bytu chlapa, který tvrdí, že dělá „kontrolu energií“ a potřebuje vidět smlouvu, občanku a ideálně i PIN ke kartě.
Staří lidé mají zvláštní druh strachu. Bojí se abstraktních věcí. Bojí se pojmů. Bojí se slov. Migrant. Uprchlík. Islám. Internet. Všechno, co je vzdálené, neviditelné a hlavně zprostředkované televizí.
Ale nebojí se konkrétního nebezpečí, které stojí přímo ve dveřích.
Podomní šmejd má jednoduchou taktiku: zazvoní dopoledne, kdy je senior doma sám. Má úsměv, složky, někdy i falešnou legitimaci. Mluví rychle, odborně a hlavně tak, aby se starý člověk cítil trochu hloupě, když nerozumí.
A senior místo toho, aby si řekl „tohle je podezřelé“, si řekne:
„Asi jsem hloupej, měl bych ho pustit dál.“
Migranti jsou nebezpeční, protože jsou „jiní“. Podomní šmejd je bezpečný, protože mluví česky. I když vám z účtu zmizí úspory, hlavně že mluvil slušně.
Znám paní, co se bojí jet tramvají, protože „tam je dneska samá cizina“. Ale doma má tři hrnce za patnáct tisíc, masážní přístroj, který nikdy nepoužila, a smlouvu na energie, která jí zvedla zálohy o polovinu.
Když se jí zeptáte, proč to podepsala, odpoví:
„On byl tak hodnej.“
To je klíčové slovo stáří: hodnej. Staří lidé nevěří systému, institucím, státu, doktorům, bankám ani mladým. Ale věří každému, kdo se usmívá a oslovuje je křestním jménem.
Proto se bojí migrantů, kteří jsou anonymní masa. Ale nebojí se jednotlivce, který je konkrétní, lidský a hlavně vypadá, že má čas. A ve stáří je čas největší hodnota. Když vám někdo věnuje pozornost, hned mu věnujete důvěru.
Migranti vám nic neprodávají. Podomní šmejd ano. Migranti po vás nic nechtějí. Podomní šmejd chce podpis. Migranti o vás nic nevědí. Podomní šmejd už ví, že jste sám, máte důchod a pravděpodobně i úspory.
Ale v hlavě starého člověka je to obráceně. Nebezpečí je to, co je daleko. Bezpečí je to, co stojí přede dveřmi.
A tak vzniká absurdní svět, kde se senior bojí mladého kluka v autobuse, ale pustí si domů tři cizí chlapy, kteří mu „přišli zkontrolovat vodoměr“ a odejdou s novou smlouvou, novým hrncem a starým pocitem, že „dneska už člověk nikomu nemůže věřit“.
A přitom mohl začít u sebe. Stačilo by jediné pravidlo:
Boj se těch, co zazvoní. Ne těch, co existují jen v televizi.
