Článek
Na vojně nás budili v šest. Tenkrát jsem si myslel, že to je vrchol lidské krutosti a porušování základních lidských práv. Dneska bych za šest hodin ráno dal cokoliv. Klidně i oba kolenní klouby, které už stejně nefungují. V domově důchodců se totiž nevstává v šest. Tady se vstává v pět. Někdy v půl páté. Podle toho, jak moc je personál čilý a jak brzy začne někdo na chodbě kašlat způsobem, který připomíná startování traktoru z padesátých let.
Nikdo vás tu nebudí budíkem. Budí vás realita. Otevřou se dveře, rozsvítí se světlo a nad vámi se objeví sestřička s výrazem, že už je poledne a vy jste zaspal půl života. „Tak vstáváme, pane Nováku, měření tlaku.“ Já mám přitom pocit, že jsem teprve před chvílí zavřel oči. Ale ne, podle domova už jsem měl být dávno vzhůru, ideálně oblečený, umytý a psychicky smířený se smrtí.
Na vojně jsme aspoň měli rozcvičku. Kliky, dřepy, běh. Tady máme maximálně rozcvičku prstů, když se snažíme otevřít kelímek s jogurtem. Místo „pozor, pochodem vchod“ tu zní: „Pozor, kdo nemá nasazené zuby, ten dneska kaši.“ A věřte mi, že bez zubů je kaše skutečně poslední kulinářský zážitek dne.
Ranní program v domově důchodců je přísnější než vojenský režim. V pět budíček. V půl šesté léky. V šest měření tlaku. V půl sedmé snídaně. A mezi tím se snažíte zjistit, kde jste, kdo jste a proč vás bolí záda, i když jste celou noc ležel. Nikdo vám to nevysvětlí. Prostě to tak je. Ve stáří vás bolí i to, co už nemáte.
Na vojně jsme aspoň věděli, proč vstáváme. Kvůli cvičení, nástupu, rozkazům. Tady vstáváme proto, že se prostě vstává. Nikdo vlastně neví proč, ale dělá se to už tak dlouho, že se to stalo zákonem přírody. Stejně jako že v šest večer je večeře a v sedm už všichni spí, i když se ještě dívají na televizi.
Nejhorší je, že tělo si na to zvykne. Po měsíci v domově se probouzím automaticky ve čtyři třicet. Bez budíku. Bez důvodu. Prostě se otevřou oči a mozek řekne: „Už je čas trpět.“ A tak ležím, koukám do stropu a čekám, až někdo otevře dveře a oficiálně mi povolí existenci.
Na vojně jsme aspoň nadávali. Tady už ani nemá cenu. Když si postěžuji, že je to brzy, odpověď zní: „No jo, ale aspoň máte celý den před sebou.“ Jaký den? Den plný čekání na oběd, čekání na večeři a čekání na prášky. To není den, to je fronta.
Největší paradox je, že nikam nespěcháme. Nikdo z nás nejde do práce, nikdo nestíhá vlak, nikdo nemá schůzku. A přesto vstáváme dřív než popeláři. Jediná věc, která na nás čeká, je snídaně v podobě rohlíku, který pamatuje ještě minulý režim.
Když jsem se ptal, proč se vlastně vstává tak brzo, bylo mi řečeno: „Protože se to tak dělá.“ To je v domově univerzální odpověď na všechno. Proč je oběd v jedenáct? Protože se to tak dělá. Proč se zhasíná v devět? Protože se to tak dělá. Proč mi berete hrnek z pokoje? Protože se to tak dělá. Já mám pocit, že kdyby se jednou začalo vstávat v jednu ráno, nikdo by se neptal proč, jen by si všichni nastavili budík a šli si stěžovat do tmy.
Na vojně jsme měli aspoň víkend. Tady máme pondělí až pondělí. Jediný rozdíl poznáte podle toho, jestli je k obědu knedlík nebo těstoviny. A i to je někdy překvapení.
Takže ano, na vojně mě budili brzy. Ale v domově důchodců mě budí ještě dřív, bez rozcvičky, bez smyslu a bez iluze, že to někdy skončí. Jediná výhoda je, že už na mě nikdo nekřičí. Tady se mluví potichu, aby se nerušili ti, co už stejně nespí. A tak vstáváme všichni, dřív než slunce, dřív než svět, připraveni na další dlouhý den plný čekání na večer, kdy si konečně zase lehnu… abych se za pár hodin znovu probudil.
