Článek
Kdyby se rozdávaly medaile za nadávání na mladé, senioři by měli zlatou, stříbrnou i bronzovou. My jsme v tomhle směru olympijští vítězové. My jsme generace, která všechno ví, všechno zažila, všechno přežila a všechno má potřebu okomentovat. A hlavně – všechno dělá líp než ti po nás.
Mladí jsou podle nás drzí, líní, rozmazlení, nevděční, nevychovaní a permanentně přilepení k displeji. Neumí pracovat rukama, neumí si vážit peněz, neumí stát ve frontě a neumí ani normálně sedět, protože se pořád hrbí jak paragraf. To slyším denně. V čekárně u doktora, v autobuse, v hospodě, v domově důchodců i na lavičce před barákem. Kdyby si někdo zapisoval každou stížnost na mladé, vznikla by encyklopedie o třiceti svazcích.
Jenže pak jedu na nákup.
Zaparkuju, vylezu z auta, vezmu vozík a jdu dovnitř. Nakoupím rohlíky, mléko, jogurty, salám, něco sladkého, něco „do zásoby“ a něco, co jsem vlastně vůbec nepotřeboval, ale bylo to ve slevě. Zaplatím, vyjedu ven, naložím nákup do kufru… a vozík nechám stát vedle auta. Uprostřed parkoviště. Přesně tam, kde překáží úplně všem.
A teď přijde ta zajímavá část. Já si to uvědomím. Já vím, že ten vozík mám vrátit. Já vím, že existuje stojan. Já vím, že to je slušnost. Ale v hlavě mi běží úplně jiný program: „Vždyť to někdo uklidí. Vždyť už nemůžu chodit tak daleko. Vždyť mě bolí koleno. Vždyť jsem si to zasloužil. Vždyť to dělají všichni.“
A hlavně: „Vždyť nejsem žádnej mladej blbec, co by se ohlížel na pravidla.“
To je přesně ten moment, kdy se ze mě stává ten typ člověka, na kterého bych před dvaceti lety sám nadával.
My senioři máme zvláštní schopnost. Dokážeme vidět chyby úplně všude – kromě sebe. Když mladý nepozdraví, je to konec světa a důkaz úpadku civilizace. Když my nepozdravíme, tak jsme zamyšlení. Když mladý zaparkuje blbě, je to neohleduplný idiot. Když zaparkujeme blbě my, tak „už nejsou ty parkoviště, co bejvaly“. Když mladý kouká do mobilu, je závislý. Když my koukáme do mobilu, tak „čekáme na zprávu od doktora“.
A s vozíky je to úplně stejné.
Mladý nechá vozík stát – je to flákač bez výchovy. Senior nechá vozík stát – je to chudák unavenej člověk, kterému by měl někdo pomoct. Ideálně hned. A nejlépe zadarmo.
Jednou jsem to zkusil. Řekl jsem si: budu ten lepší. Vezmu vozík a vrátím ho tam, kam patří. Šel jsem asi dvacet metrů. Dvacet metrů! To není ani délka panelákové chodby. A co se stalo? Začal jsem funět, koleno zabolelo, záda se ozvala a v hlavě se spustil vnitřní monolog: „Proč to vlastně dělám? Proč já se musím snažit, když ostatní na to kašlou?“
A v tu chvíli jsem pochopil, že největší rozdíl mezi seniorem a mladým není v chování. Je v tom, že senior má vždycky připravenou omluvu. Mladý prostě udělá blbost. Senior k ní přidá vysvětlení, příběh, diagnózu a morální nadřazenost.
My si totiž myslíme, že stáří automaticky znamená moudrost. Že když máme vrásky, máme i pravdu. Že když nás bolí záda, máme nárok na svět bez pravidel. Ale realita je spíš taková, že jsme jen unavenější verze těch samých lidí, kterými jsme byli dřív. Se stejnými chybami, stejným sobectvím a jen o něco lepší pamětí na to, jak to bylo „tenkrát lepší“.
A tak sedíme na lavičkách, v tramvajích, v čekárnách a nadáváme. Na mladé. Na dobu. Na technologie. Na svět. A přitom za námi na parkovišti stojí opuštěný nákupní vozík, co blokuje tři místa a pomalu ujíždí z kopce do cizího auta.
Možná by bylo fér začít jinak. Místo věty „ti mladí jsou dneska strašní“ si občas říct: „nejsem já už náhodou úplně stejnej, jen pomalejší?“ Protože dokud neumíme vrátit ani blbej vozík, tak máme s morální autoritou asi tolik společného jako s olympiádou v parkouru.
A to je možná ta největší ironie stáří. Čím víc nadáváme na mladé, tím víc se chováme přesně jako oni. Jen s horšími koleny a větším pocitem, že na to máme právo.
